Vážení čtenáři, po pár měsících prožitých ve Spojených státech amerických, provázených mojí snahou pochopit odlišnou mentalitu, jsem došel k závěru, že sociální stát jakožto výdobytek většiny evropských zemí má i druhou stránku, kterou si lidé, kteří v něm žijí od narození, ne vždy uvědomují.
Americký sen je podle řady komentářů již minulostí, ale mentalita lidí, kteří v něj stále věří, je více než pozoruhodná. Nespočívá pouze v představě založení firmy a tvorbě dostatečného bohatství pro posun do nejvyšších sociálních vrstev, ale principem je přijetí plné odpovědnosti za svůj život ve všech ohledech. Jedna z prvních otázek, které jsem dostal od amerického spolužáka po prozrazení své národnosti, byla: „Jaké je to žít v socialismu?“ Ani menší historický exkurz a vysvětlování našeho volného trhu nepomohly jeho postoj změnit. I přes velmi vysoký obnos peněz, které ho studium stojí, věřil, že svůj dluh splatí z budoucích příjmů, a byl rád, že nebude muset ze svých daní platit studium ostatních.
Odlišný byl i postoj k podnikatelům a podnikavosti obecně. V Česku často rozšířená, a někdy i oprávněná víra v dotační ekonomiku způsobuje jakýsi pocit podílu na úspěchu jedince, který se cestou podnikání vydá a uspěje především díky svým schopnostem a na své riziko. V USA bylo podnikatelské riziko vnímáno jako odvaha jednotlivce a případný neúspěch nebyl vnímán negativně. Součástí tohoto pohledu bylo i vědomí, že podnikatel vsází pouze své vlastní prostředky, a pokud potřebuje větší kapitál, vždy se jedná o soukromé zdroje. Připomínám, že se jedná o společnost s výraznými majetkovými rozdíly, patrnými i přes letmý pohled na satelitní mapu, kde je možné odlišit bohaté čtvrti od chudých.
Rozdílnou mentalitu jsem ale pozoroval na obou stranách, tedy mezi úspěšnými podnikateli i nepodnikateli. Pouze minoritní (zatímco ve veřejném prostoru často propagovaná) skupina věřila v potřebu většího zdanění osob s nadprůměrným příjmem. Hlavní proud vnímal především potřebu udržet bohaté a úspěšné firmy ve své blízkosti a ideálně přilákat nový kapitál do svého okolí. Proč tomu tak je? Decentralizovaný příjem daní znamená, že část vybraných daní bude investována v místě, ke kterému má firma nejbližší vztah, a místní to velmi dobře vědí. Jako samozřejmost se také předpokládá přispívání místních firem na různé kulturní a charitativní akce, které se ve městě pořádají. Odměnou za to je propagace firmy a také stabilní sociální prostředí. To nám v Česku citelně chybí a vede to často k závěrům, kdy se místní obyvatelé příchodu nového kapitálu spíše obávají, než aby jej vítali. Jako jeden příklad za všechny si dovolím uvést nevoli a různé petice místních proti ohlášené stavbě Gigafactory na Plzeňsku. A není se čemu divit – rozpočtové určení daní je primárně zaměřeno na počet obyvatel a nebere ohled na ekonomickou aktivitu v daném místě, včetně případných negativních faktorů s ní spojených. Jaká je tedy motivace pro obyvatele, aby investoři přemístili svoji firmu právě do jejich města? Často jen okamžitá petice proti záměru, možná démonizace investora a zastupitelstvo obsazené „lidumily“, kteří záměr zablokují, aby si udobřili místní starousedlíky. Český sen.
I přes obecně známý fakt, že se USA potýkají s problémem vysoké míry obezity, jsem se nesetkal se sebemenším náznakem fatfobie (předsudků nebo nenávisti vůči obézním lidem). A proč taky? Častý argument o tom, že na jejich špatný zdravotní stav doplácíme my všichni skrze univerzální zdravotní pojištění, je v americkém prostředí neaplikovatelný. Dokonce jsem dostal i opačný argument – že díky jejich vyšší spotřebě se vybere více daní. Vesměs jsme se dostali k tak absurdnímu výsledku, kde se i zdraví jednotlivce stalo předmětem veřejného zájmu, z čehož plyne i jakýsi „nárok“ na kritiku jedincova životního stylu.
Jednou z mnoha zvláštností, kterou má univerzita měla, byly i v Česku tolik pobuřující toalety pro 3. pohlaví. Jedna místnost navíc a dveře s nápisem „all gender“, to je vše. Je k nepochopení, proč něco tak prostého vzbuzuje tak vyostřené debaty, jejichž základem je přesvědčení, že veřejná debata dokáže jejich výstavbu zrušit, nebo naopak podpořit. V USA to bylo jiné – jediný, kdo se otázkami o jejich využití zaobírá, je vedení školy, které je postaví za vlastní peníze na vlastní riziko. Skutečně nikdo nemá potřebu se k tomu vyjadřovat. A dokonce ani Trump a jeho „anti-woke“ politika na tom nic nezmění, jelikož se jedná o čistě soukromou investici.
Systém, ve kterém žijeme, výrazně ovlivňuje i mentální rámec jednotlivce. Velký stát nám sice dává pocit bezpečí a jistot, ale pomalu si vybírá daň v podobě rozpadu osobní odpovědnosti a vzájemné ohleduplnosti. Tím, že jsme delegovali starost o své zdraví, vzdělání a další části našeho života na úroveň kolektivního blaha, jsme nabyli pocitu, že můžeme zasahovat do života i ostatním. Zatímco v Evropě se stal z jedince veřejný statek, americká zkušenost ukazuje, že svoboda jednotlivce začíná až za hranicí veřejného dozoru. Skutečným vítězstvím amerického způsobu života není materiální převaha, ale svoboda nesoudit životy druhých a nebýt souzen druhými.
Jan Chovanec, komentátor podcastu Vyšší bere
