Předsednictví České republiky v Radě EU v roce 2009 si mnoho z nás spojí zejména s pádem druhé vlády Mirka Topolánka. Důležitým úkolem prvních dvou týdnů Topolánkova předsedání Radě EU bylo řešení rusko-ukrajinského sporu o dodávky plynu do střední Evropy. Rusko tehdy postupně přerušilo dodávky plynu nejen Ukrajině, ale i do části Evropy, která byla na dodávkách plynu přes Ukrajinu závislá. Tato plynová krize skončila velmi rychle, ale měla několik dlouhodobých dopadů. Kromě toho, že si Rusko vyzkoušelo, že Evropa není vůbec připravena na výpadky dodávek plynu, následovala jednání Ruska s Německem, které zcela nepochopitelně významnou část své energeticko-bezpečnostní politiky postavilo na dodávkách plynu z Nord Stream 1, plynovodu, který postavila a provozuje ruská společnost Gazprom. V tomto ohledu je nutné připomenout, že i díky zavřenému kohoutku Nord Stream 1 v létě tohoto roku (pod záminkou nezbytných odstávek a oprav) musela Česká republika řešit astronomický nárůst cen elektrické energie.
Pro Mirka Topolánka se evropská politika stala žroutem veškerého jeho času. Na evropské politické půdě se mu ale poměrně dařilo. Bylo to koneckonců i tím, že v Bruselu byl daleko od neustálého okopávání kotníků od tehdejšího souputníka Jiřího Paroubka a daleko od nestability nesourodé a křehké koalice. Ukázalo se, že na domácí politické scéně se však tenkrát rozhořel požár, který Mirek Topolánek uhasit nedokázal.
Pro předsedu vlády Petra Fialu sice neplatí, že by jeho koalice byla křehká, neboť sto osm poslanců mu dává v dolní komoře Parlamentu ČR pohodlnou většinu, nicméně jako politik je rozhodně úspěšnější v Evropě než doma v České republice. To, že se premiér Petr Fiala věnoval (a jako předseda vlády předsedající země EU ani nemohl jinak) více zahraniční politice, mu je připomínáno na každém rohu. Tuhle hru o obraně českých zájmů nad celoevropskými zájmy rozehrál hned z kraje roku Andrej Babiš. Z billboardů hnutí ANO na nás například hleděla ve výrazu zjevně naštvaná Lída, asistentka lékaře, které vadí kecy o hodnotách, neboť jí přijde, že se na ni jinak kašle. Rozdmýcháváním nenávisti mezi voličskými tábory se Andrejovi Babišovi povedlo zastavit pokles popularity hnutí ANO, který se dostavil po prohraných parlamentních volbách. Na rozdíl od Jiřího Paroubka, Andrej Babiš nesledoval svými nepřímými útoky proti pomoci Ukrajině rozpad koaliční vlády, ale velmi umně si připravoval půdu pro svoji prezidentskou kandidaturu.
Dnes víme, že s pádem vlády Mirka Topolánka a s dopady finanční krize mezi roky 2008 až 2014, se začala psát desetiletá, nelichotivá, kapitola vlády prezidenta Miloše Zemana. Za současné ekonomické krize, jejíž rozměry lze v tuto chvíli jen poměrně těžko odhadnout, se možná pro Českou republiku míchá ještě nebezpečnější koktejl. Pro Andreje Babiše je Evropská unie dobrá leda na rozdělování dotací jeho zemědělskému koncernu. Nezajímají ho evropské hodnoty, nechápe důležitost evropského projektu pro udržení evropské ekonomické stability a míru, chybí mu i znalost historických reálií Evropy 20. století, kdy se aliance evropských států vytvářela. Zřejmě i proto Andrej Babiš přípravě předsednictví nevěnoval tehdy jako premiér ČR větší pozornost ani potřebné finanční prostředky. Raději českému národu hrdě oznamoval, že náklady na předsednictví v EU budou třetinové oproti roku 2009. Andrej Babiš se protievropskými tématy snaží sdružit a aktivizovat své příznivce pro jeho životní, prezidentské, volby. S Babišem jako prezidentem nelze očekávat smiřování rozděleného Česka ani větší snahu o spolupráci na formování budoucí podoby evropské sedmadvacítky, naopak by s ním Česká republika minimálně na příštích pět let získala nálepku euroskeptického troublemakera po vzoru orbánovského Maďarska.
Příští předsednictví čeká Českou republiku v Radě EU až po roce 2030. Držme si palce, abychom tou dobou nevzpomínali na právě končící relativně úspěšné české předsednictví jako na začátek další smutné prezidentské éry.
Autor: Pavel Šindelář, bývalý primátor města Plzně
PR článek