Názory a komentáře

Pay gap (též gender pay gap) neboli v doslovném překladu „platová mezera“ je situace na pracovním trhu, kdy ženy berou na srovnatelných pracovních pozicích se srovnatelnou kvalifikací a praxí průměrně menší plat či mzdu než jejich mužské protějšky. Tato rozdílnost v příjmech (odtud pay gap) je tedy podmíněně dána toliko pohlavím (odtud gender), nikoli erudicí či schopnostmi konkrétního pracovníka, resp. pracovnice.

Odhadem 22milionový Lagos je více než jenom ekonomickým centrem více jak 250 milionové Nigérie, která je největším producentem ropy v Africe. Lagos, ležící na pobřeží blízko hranic s Beninem, je světem, jaký jsem nikde v Africe doposud neviděla a dost pochybuji, že něco srovnatelné ještě kdy zažiji. Ztělesněním až krutých sociálních rozdílů největší africké metropole jsou dvě místa, a sice Victoria Island obývaný bělochy, Číňany a extrémně bohatými Nigerijci a Makoko, ležící doslova na dohled proskleným budovám, které je největším plovoucím slumem světa.

České centrum Mezinárodního PEN klubu, které je součástí  Sítě k ochraně demokracie, se připojilo k její výzvě ohledně obavy z nově formulovaného přístupu státu k občanské společnosti a k nevládním neziskovým organizacím.  Vyplynulo to z Programového prohlášení vlády, v němž obecně prospěšné organizace již nejsou vnímány jako partner demokratické vlády při zajišťování veřejných služeb a demokratické kontroly, ale jako potenciální rizikový aktér, který má být nově podroben selektivním a nadstandardním povinnostem.  V prohlášení Sítě k ochraně demokracie se píše: „Navrhovaná opatření – včetně zavedení vágního pojmu „politické neziskové organizace“, povinného označování zahraničního financování či hrozby plošného omezování veřejné podpory – vytvářejí prostředí právní nejistoty, stigmatizace a nerovného zacházení. Tato opatření mohou významně oslabit fungování organizací, které dlouhodobě doplňují nebo nahrazují stát v oblasti sociálních, zdravotních, vzdělávacích, environmentálních či protikorupčních služeb a na jejichž činnosti je závislá značná část obyvatel.“

Asi není na světě téma, které by tolik rozdělovalo přátele, kolegy, dokonce celé rodiny, jako je fenomén globálního oteplování. Jedni věří tomu, že průměrná teplota na naší planetě je dlouhodobě na rostoucí trajektorii, že příčinou je lidská činnost a dopady toho už můžeme pozorovat. Druzí naopak tvrdí, že se jedná o hysterii, paniku, že člověk v tomto směru naši planetu nikterak neovlivňuje a za celou věcí vidí lobbing klimatických skupin. Pojďme proti pocitům a emocím postavit tvrdá čísla.

Asistovaná sebevražda neboli eutanazie je emočně výbušné téma, protože se niterně dotýká toho nejcitlivějšího v našem životě – smrti. Po dlouhá léta se v České republice vede, možná lehce zbytečně vyhrocená, debata o tom, zda tento institut, který patří ve světě k výjimečným, zavést i do českého právního řádu či zda jej en bloc odmítnout jako něco (nejen) morálně nepřijatelného.

Když 26.12.2025 Izrael oznámil, že uznává nezávislost Somalilandu, většina běžných lidí tuto informaci nezachytila nejen kvůli vánočním oslavám, ale především proto, že vůbec netuší, že podobná entita existuje. K moři se sem nejezdí, starověké jeskynní malby znají jen skuteční fajnšmekři a evokované spojení se Somálskem, jež je už 30 let symbolem zmaru, nestability, hladomoru a uprchlické vlny (což je všechno pravda), nevyvolává zrovna pozitivní obrázek. A přesto je Somaliland něčím úplně jiným než Somálsko, které je zmítané násilím a z něhož mají obavu i sousední země.

Leden je všední měsíc, musíme uvažovat prakticky a střízlivě. Pro mě to znamená vstát před úsvitem jako místní; obchody otvírají se slunce východem. Takže pořádné boty, prázdný batoh na záda a hurá do našeho jediného (pěšky dostupného) obchodu. Abych zvládla i návrat s nákupem do kopce, když se do něj slunce opře, váží nejmíň dvojnásob. Jdu pěknou starou cestou, nade mnou opička hop ze stromu na strom a povykuje škuvík! neboli Co sem lezeš? Opička se ptá správně: tudy už nikdo pěšky nechodí a ani chodit nemá.

Je dobře známým faktem, že Češi jsou skutečnými milovníky slev a slova jako „Výhodné“, „Megaakce“, „Nejnižší“ nebo „Zlevněné“ jsou pro ně pověstným červeným hadrem na býka. Češi doopravdy slevy zbožňují, což dokládá fakt, že téměř 65 % veškerého zboží prodaného v České republice je prodáno v rámci slevové akce , takže můžeme konstatovat, že červený hadr je více než funkční a obchodníci dobře ví, co na Čechy platí.

Cabinda je malé území vklíněné mezi Demokratickou republiku Kongo a Republiku Kongo patřící Angole, které by nikoho nezajímalo, pokud by tady nebyly obrovské zásoby ropy. Historická oblast tzv. portugalského Konga je angolskou exklávou, která sice usilovala o nezávislost, ale nakonec to vzdala a podřídila se zájmům Luandy a Číny, která tady dneska dominuje. Fascinující je, že spojení mezi Angolou a Cabindou zajišťuje trajekt, jehož kvalita i kvantita jsou natolik mizerné, že místní raději necestují a cizinci jsou nuceni využívat trasu skrze Demokratickou republiku Kongo.

Německý průmysl je dlouhodobě pod tlakem vysokých cen energií, což je pro zemi s vysokou mírou industrializace (tj. s vysokou energetickou náročností) vždy zásadní hospodářský problém. Tamní vláda proto od začátku tohoto roku zavedla tzv. německý energetický tarif. O co jde a jak vypadá česká reakce?Německý průmysl je dlouhodobě pod tlakem vysokých cen energií, což je pro zemi s vysokou mírou industrializace (tj. s vysokou energetickou náročností) vždy zásadní hospodářský problém. Tamní vláda proto od začátku tohoto roku zavedla tzv. německý energetický tarif. O co jde a jak vypadá česká reakce?

Vedle povzbudivého novoročního projevu prezidenta Petra Pavla a uvážlivého projevu předsedy vlády Adreje Babiše nás velice popudil projev Tomia Okamury, předsedy Sněmovny Parlamentu ČR, k čemuž bohužel došlo souběhem nešťastných politických okolností, tedy situace, do níž jsme se sami vmanévrovali neuvážlivým rozdáváním hlasů ve volbách. Nicméně Okamurova SPD získala toliko 7,78 % a volilo ji pouze 437 611 voličů.

Energetický mix, resp. celý obor energetiky, je v posledních letech zcela zásadním politickým a zejména pak ekonomickým a též ekologickým tématem. Data ohledně globálního oteplování či události kolem války na Ukrajině (a navazující energetická krize) jenom potvrzují, jak zásadní pro bezpečnost evropských zemí jsou dostupné a stabilní zdroje pro výrobu elektrické energie. Jak si v tomto směru stojí Česká republika?

Luanda je téměř 9 milionovou metropolí a podle globálního indexu srovnávajícího životní náklady je třetím nejdražším městem v Africe těsně za konžskou Kinshasou a středoafrickým Bangui. To je dáno extrémně vysokými náklady spojenými s importem zboží a omezeným napojením na globální ekonomiku, což ve výsledku činí život v srdci Angoly cenově srovnatelný s evropskými velkoměsty, ovšem s mizernými službami, a nekomfortem panujícím ve veřejném prostoru. Tomu dominují díry na silnicích, neexistující chodníky a žebrající děti, to vše za lesku mrakodrapů ve vyhlášeném pobřežním „stripu“, kde na pláži rekreují Číňani a bohatí Angolané. Nic proto neztělesňuje paradox Angoly lépe než její metropole, kde se potkává bohatství a chudoba na jednom chodníku.

Podotkněme předem, že tak činí 10°nad rovníkem. Ač o sobě už léta ví, že není ženou do tropů. (Tento historický obrat kdysi označoval smutnou situaci chlápka, který s rodinou odjel plnit úkol bílého muže pod obratník; jeho manželka však těžko snáší to podnebí, takže je nutno ji poslat zpět do Anglie, než definitivně propadne apatii.) Nebo alkoholu, pokušení je veliké: dvanáct hodin světla prudce střídá dvanáct hodin tmy, celý rok je horko pořád stejně, vlhkost i v nejsušším období 90%...není ti do ničeho...trváš... hu! Stručně řečeno, tropy jsou covid mozkožrout.)

Ačkoliv je Angola druhým největším exportérem ropy v Africe a její ekonomika je osmá největší, pohled na zemi zmítanou až do roku 2002 občanskou válkou je spíš smutný než jakkoliv optimistický. Navzdory ropě totiž země nemá ani 50 let od zisku nezávislosti to hlavní, co by potřebovala, a sice schopné vedení, kterému by záleželo aspoň trochu na necelých 40 milionech obyvatel. Alespoň to je nejsilnější dojem z prvních dnů strávených cestou od jihu na sever obrovské země, ve které označení nezpevněná silnice je eufemismem pro fakticky chybějící komunikaci. Ale kdo by se zdržoval budováním cest do metropole Luandy, která je jedním z nejdražších hlavních měst světa, když se ropa těží na pobřeží a nechává zbohatnout těm, kteří jsou členy vládní MPLA.

A Jaroslav Seifert k tomu dodává: „Tím jsem si jist a můžete mi věřit.“ 10. ledna 2026 uplyne 40 let od úmrtí jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu. Obdržel ji v roce 1984, ovšem ve Stockholmu ji převzala jeho dcera Jana.

Dlouhá léta slýcháme české politiky hovořící o vizi transformace Česka z toho, čemu se lehce pejorativně říká „montovna“, tj. ze země převážně se orientující na (zejm. automobilový) průmysl a manuální práci obecně, na něco, co je nazýváno „mozkovnou“, tj na zemi, která je lídrem v oblasti inovací, vědy a výzkumu. Odpovídá těmto politickým proklamacím stav české vědy z hlediska její podpory co do financování?

Není to ani nejstarší poušť Namib, druhý největší kaňon světa či jedna z největších lachtaních kolonií na planetě, které do Namibie přilákaly zástupy obchodníků, jež na pobřeží vybudovali dechberoucí těžařské osady. Až zásoby diamantů objevené na pobřeží v blízkosti prvního německého přístavu Lüderitz učinily z nehostinného kusu území lukrativní kolonii, do níž směřovaly dobrodruzi z celého světa. Z hornických usedlostí se však postupně stala opuštěná místa, která doslova zaživa požírá okolní poušť a kdysi prosperující kolonie nabízejí doslova apokalyptický pohled na historii jedné z nejzajímavějších afrických zemí. Symbolem je osada Kolmaskop, kterou můžete navštívit.

V uplynulém týdnu mi nezávisle na sobě sdělili tři různí lidé stejnou věc: Prý nevadí, naopak je dobře, když mluvím pokaždé o něčem jiném, že to, co bych já provinile nazvala a duše hop sem, hop tam je pro ně právě zábavné. I osvěžující, zejména když je to krátké. Jednou z těch tří byla devadesáti sedmiletá pianistka prstů již zchromlých, ale ducha jasného: „Nezlob se, Olinko, já už dlouhé knížky číst nemůžu, já se na ně nesoustředím, jsem stará…Ale tvoje dopisy, to je akorát, pokaždé o něčem jiném, na to dokážu myslet, celý den si pak s tebou povídám…“

Téma důchodů se v mých článcích objevuje s železnou pravidelností. Důvodem je skutečnost, že se jedná o největší výdaj v rámci českého státního rozpočtu a dále fakt, že se situace kolem důchodového systému v Čechách nevyvíjí dobře z hlediska demografického a v návaznosti na to i z hlediska ekonomického. Tentokrát se zaměřím na to, jak se na téma českých důchodů dívat prizmatem věku, kterého se Češi statisticky dožívají ve zdraví bez nutnosti dlouhodobé a intenzivní lékařské péče.

Pokud to půjde dobře, můžou čeští fotbalisté narazit v základní skupině MS vedle Jižní Koreje a Mexika také na Jihoafrickou republiku, která se společně s Alžírskem, Egyptem, Ghanou, Marokem, Pobřežím slonoviny, Senegalem, Kapverdami a Tuniskem kvalifikovala na největší fotbalový svátek příštího roku. Vztahy mezi fotbalovou Afrikou a Českem jsou ale mnohem barvitější a zajímavější než jen potenciální střet v základní skupině MS, přičemž vlajkovou lodí vzájemných vztahů bylo ovládnutí druholigového fotbalového Vyškova kamerunským milionářem, jenž chtěl z moravského klubu udělat vstupní bránu pro africké fotbalisty do Evropy.

V Česku funguje zdravotnictví v určitém schématu, jehož hlavními aktéry jsou zdravotní pojišťovny, poskytovatelé zdravotních služeb a pojištěnci (pacienti) spolu se státem. Jaké jsou vztahy mezi těmito subjekty a jak hospodaří zdravotní pojišťovny?

Pochopitelně ani udílení Nobelovy ceny nemůže být v každém ohledu spravedlivé. Někdy je ovšem nespravedlivější to, když ji někdo nedostane, kdo by ji dostat měl, než sama okolnost, že ji dostal někdo jiný, kdo na ni nominován byl rovněž. Pokud jde o Nobelovu cenu za literaturu, v historii to byl případ Karla Čapka, jenž nominován byl několikrát, ale zhatilo to možná temno, do nějž se v druhé polovině třicátých let Evropa propadala.

Alkoholické nápoje (odborně řečeno nápoje obsahující minimálně 0,5 % objemových ethanolu) jsou pro mnohé Čechy něco, co neodmyslitelně patří k jejich životu jako jeho běžná, dokonce vítaná, součást. Jak moc závažný je problém rozsáhlé a nadměrné konzumace alkoholu v České republice?

Když na konci listopadu proběhly v malé západoafrické zemi jménem Guinea-Bissau volby, po nichž následoval vojenský puč a k moci se pro změnu dostala armáda, zaznamenal to málokdo. Konečně i název země se plete se sousední Guineou, se kterou sice nemá nic společného, ale podobnost ve jménech je natolik velká, že vlastně nemáte potřebu zkoumat, čím je země vyvážející kešu oříšky a mající přímé letecké spojení s Lisabonem zajímavá. Přesto nás k zemi přezdívané narko-stát váže silná historická linka, protože symbol jejího odporu vůči kolonialismu - Amílcar Cabral - si z komunistického Československa odvezl nejen spolupráci s StB, ale také lásku ke tradiční české „zmijovce“.