Nad Pacifikem, dlužno dodat. Show je to velkolepá, dává se každý den a po každé je jiná i stejná. Po čtvrté odpolední už je slunce dost nízko, aby se svět budil z letargie. Děti jdou zase do školy (první kolo měly ráno od sedmi do deseti), leckdo zamíří na pláž. Tam někde, kam nedohlédneš, je Japonsko. Za zády strmě zelené hory, přes které přetéká pára, a palmy, ze kterých sem tam spadne ořech. Pláž je velmi velmi dlouhá, první vlna se láme daleko, se syčením se žene hnědobílá směs pěny a písku.
Lze v ní sedět, stát nebo polehávat, všichni tak činí. Na méně angažovaných místech bokem pobíhají stovky, tisíce, myriády drobných bílých krábků. Malé zachvění půdy pod opatrně se plížící nohou a krábci nejsou: rázem mizí v okem sotva postřehnutelných dírkách. Jak se tam vejdou?
Slunce se sklání, stíny dlouží a lidská populace ožívá. Nad mokrým sálavým pískem začínají poletovat míče.Ta chvíle je krátká, využít ji, teď! Je kolem páté, slunce už je nízko... V Aztécích, vládcích velké říše jen kousek na sever odsud, budila tahle chvíle úzkost: Co když slunce zítra nevyjde? Cítili se osobně odpovědni, oni, elita, přímo komunikující s bohy. Mladí muži si probodávali jazyk nebo penis, denně krváceli, aby slunce zítra vyšlo...a umírali prý v průměru ve čtyřiadvaceti.
Jejich vládou nebyli všichni nadšeni, jinak by Cortés se svým směšným hloučkem Mexiko nezískal. Lze říci, že Španělé sňali z ramen oněch obětavých nadlidí nemalé břímě. Jejich svět se zřítil, ale slunce vycházet nepřestalo.
Je půl šesté, hra ustává a všichni lidé na písku i v pěně hledí stejným směrem. Blíží se chvíle, kterou nelze propást. V roce 1882 vydal Jules Verne svůj jediný milostný román Zelený paprsek, námět si půjčil ze staré skotské legendy: Když slunce zapadá nad mořem a hladina je klidná, vlny utichnou, stane se - může se stát - že poslední paprsek té skvělé světelné cesty, po které se vždy znovu toužíš vydat do... Japonska? ...bude zelený. A kdo ten paprsek spatří, toho potká cosi zásadního a úžasného, vnitřní přerod, převrat, líbezná exploze identity.
Verne to po svém zvyku oděl do vědeckého povídání o lomu světla, ale jeho teorie v tomto případě prostě nefunguje, poslední barva duhy je červená. Úspěchu knihy to nijak nebránilo, jen česky vyšla sedmkrát. Hrdinové v ní cestují od čerta k ďáblu, aby zelený paprsek spatřili, ale nakonec ho nespatří, neboť v chvíli, kdy se vážně objeví, si právě navzájem milostně patří do očí. Takový dojemný konec!
Nevím, zda místní Ticos a Ticas kdy četli Verna, tuhle chvíli si však nenechají ujít:
už jsou tu rozsazení na skládacích židličkách, vybělených kmenech padlých stromů nebo v písku (v napjatém kleku poblíž cíle, chce se mi říci) ve střehu jako na startu krátké trati, je 17:55 a zírají, všichni zíráme, jak poslední oblouček slunce mizí, mizí... až zmizí a všichni vydechneme. Snad by se měl ozvat potlesk.
Atmosféra se mění, ale velká show teprve začíná, na pozadí magicky zrudlého nebe se rýsují mraky, černé nebo bílé, pokaždé jiné, vznosné jako bitvy karavel. Nováčci pobíhají s mobily, my zbylí jen prodlužujeme tu krátkou a posvátnou chvíli.
Soumrak padá jak cihla se střechy, s ním vzlétají muchničky, mají chuť, vervu a hlad. Už se škrábeme nehezky, už klopýtavě míříme k vozidlům, už do noci září reflektory (v těch vládne velká volnost: někdo jich má šest a blikavý neon navrch, někdo se spokojí s jedinou ospale blikající obrysovkou), už se auta škrábou do noci...
Teď by měla přijít pointa, nějaké mravní naučení. Tak třeba: Přijeli sem kdysi za zlatem, nic jiného nechtěli, neviděli a na nic ohled nebrali. Je hezké se večer co večer scházet na takovéhle nekonzumní zábavě. Čekat na konci světa na zelený paprsek v Zemi zpívajících žab. Tak se říká Kostarice, ta země nemá žádnou armádu. Absolutní úlet.
Autor: Olga Walló
