„Jiřímu Paterovi se bohužel nikdy nepodařilo natrvalo vstoupit do celostátního kontextu českého umění. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že doba, v níž si svůj originální malířský projev vytvořil, se kryje s nástupem normalizace, která přinesla omezení výstavních možností a konec svobodné kritiky. Tehdy tu nebyl nikdo, kdo by tento pozoruhodný posun v Paterově tvorbě zaznamenal, ocenil a představil,“ vysvětluje autor výstavy Marcel Fišer.
Výstavě v Západočeské galerii předcházel důkladný průzkum a revize datací Paterových děl. „Autor své práce až do roku 1974 nedatoval. Při přípravě prvních souborných výstav Jiřího Patery v roce 1979 a 1990 tak bylo nutno zpětně zpracovat chronologii jeho díla. Zásadní chyby, které tehdy vznikly, byly od té doby přejímány ve výstavních katalozích. Právě zpřesnění časové osy bylo nezbytným předpokladem pro pochopení vývoje a struktury Paterovy tvorby a umožnilo ji logičtěji a lépe zasadit do kontextu českého umění druhé poloviny 20. století,“ uvádí Marcel Fišer.
Jiří Patera dlouhodobě pedagogicky působil na Pedagogické fakultě UK v Praze, kterou sám vystudoval, a kde ho zásadně ovlivnil profesor Martin Salcman. Po studiu zde Patera mnoho let působil jako Salcmanův asistent. Po vynuceném konci na Pedagogické fakultě se stáhl do plzeňského ústraní, kde začal vést kroužky pro amatérské malíře, doprovázené letními plenéry. Svou charismatickou osobností i malířskou metodou založenou na barevné výstavbě obrazu ovlivnil mnoho mladých malířů, již se později prosadili na výtvarné scéně. Vznikl zde fenomén tzv. Paterovy školy, který se ve výtvarném prostředí západních Čech projevoval ještě dlouho poté, co tyto kroužky skončily. Tato silná radiace jeho tvorby je dalším důvodem, proč stojí za to vracet se k ní i dnes.
