Plzeňským veřejným prostorem poslední týdny hýbe záměr na pojmenování nějakého místa ve městě po Karlu Gottovi. Panuje na něm shoda napříč politickým spektrem a politici i veřejnost se předhání s nápady, jaké místo po „mistrovi“ či, kdo s tím přišel dřív. Lidé píšou pod jejich příspěvky oslavné komentáře, a tak to vypadá, že stále platí „vox populi, vox dei“ a Plzeň bude mít hnízdo „zlatého slavíka“. Možná bychom se mohli trochu zamyslet, zda Gott je opravdu hodný, abychom po něm pojmenovali náměstí či náplavku.
Podle nedávno zveřejněných archivních dokumentů byl od poloviny 60. let údajně členem KSČ, což je věc zcela irelevantní téměř 37 let po revoluci, jež se spojila i s heslem: „Nejsme jako oni.“. Nemluvě i o tom, že k roku 1981 měla KSČ milion a půl členů. Minulý režim je spjatý s každou rodinou nebo rodinou našich přátel či alespoň známých.
Karel Gott, ať o něm některé osobnosti tvrdí, že byl anti-komunista, poskytl normalizační komunistické straně svůj hlas i obličej. Krátce po roce 1968 zpěvák sice koketoval s protirežimní aktivitami a pomocí zakázaným umělcům a v roce 1971 se dokonce odhodlal k emigraci během svého turné v západním Německu, které ilegálně protáhl. Zatímco v Československu se chystalo jeho stíhání a represe dolehly i na jeho rodiče, Gott v zahraničí napsal tehdejšímu čerstvému generálnímu tajemníkovi, Gustávu Husákovi, dopis, kde uvedl, že normalizaci si upřímně přál a že nechápe, proč se jeho některé skladby dostaly na seznam zakázaných. Závěrem prosil o umožnění bezproblémového návratu do vlasti.
Gott se následně stal symbolem normalizačního marasmu. Slavný interpret počátkem roku 1977 podepsal Antichartu a odsoudil činnost Charty 77, která se odvážně snažila probudit československou společnost. O co lépe zněl jeho hlas během jeho vystoupeních a tour po celém světě, o to hůře se jeho slova pronesená 4. 2. 1977 v Divadle hudby podepsaly na duši obyvatel Československa. Zároveň ve stejném roce vydal svou komerčně nejúspěšnější desku Карел Готт, kterého prodalo přes 4,5 milionu kusů zejména v SSSR, kde byl rovněž ještě ten rok vyhlášen nejpopulárnějším zahraničním umělcem. Gustáv Husák mu v květnu 1977 udělil titul „zasloužilého umělce“.
Jeho písničky, které si možná každý z nás někdy nostalgicky poslechneme, zejména pokud jsme trochu starší, Čechoslovákům ukazovaly na sobě samých, že je lépe se k politice nevyjadřovat, moc nemyslet a levně napodobovat Západ. V dubnu 1985 dostal od prezidenta Husáka titul „národního umělce“. Následující rok vystoupil jako kulturní program pro delegáty na XVII. sjezdu KSČ.
Během revolučních událostí 4. prosince 1989 zazpíval společně s Karlem Krylem českou hymnu během demonstrace na Václavském náměstí. Kryl si výstup s normalizačním symbolem do smrti vyčítal. Zlatý slavík roku 1990 oznámil konec kariéry. Naše společnost se spolu s komunistickým režimem měla zbavit i jeho posluhovačů na poli hudby.
Jenomže Gott se během svého posledního turné nechal přesvědčit jeho úspěchem a rozhodl se pokračovat. O rok dříve společně s Františkem Mrázkem a Miroslavem Provodem založil nadaci s cílem pomáhat dětem policistů, kteří přišli o život při výkonu služby… z hvězdy starého režimu se stala popstar toho nového. Jeho snímek z 90. let vyfocený v Jonákově Discolandu Sylvie se stal dnes již klasickým odkazem prvního porevolučního desetiletí dalším generacím.
U celé řady osobností spojených s komunistickou érou přišla sebereflexe, omluvy a přiznání morálního selhání. Gott za svého života tvrdil, že ho strana zneužívala. O tom, jaké benefity mu z toho plynuly mlčel. Členství v KSČ nikdy nepřiznal. Nejblíže omluvě se blíží jeho vyjádření o svém selhání v posmrtně vydané autobiografii.
Gott snad s celoživotním sklonem ke konspiračním teoriím v pokročilém věku tvrdil, že vinu za obsazení Československa v roce 1968 je třeba rozdělit mezi Sovětský svaz, ale pozor i USA, které to v jeho očích SSSR umožnily.
Všem poctivým Plzeňákům je třeba připomenout také další oblíbenou dezinterpretaci dějin. Gott se k plzeňskému odkazu nikdy moc nehlásil. Do mediálního prostoru se Plzeň dostala ve spojení s ním zásadně jen ve spojitosti s jeho nepravdivým výrokem: „Při náletu na Plzeň Spojenců osvoboditelů, kteří nás bombardovali, bombardovali Plzeň, jenom do té Škodovky se nestrefili, do které se chtěli strefit – protože tam měli většinu akcií, takže proč by se strefovali do vlastního majetku? Tak bombardovali domy, kde jsme bydleli. A z těch sutin, z těch trosek nás dostávali dva dny, dvě noci.“
Ano, Gott je možná symbolem čecháčkovství druhé poloviny 20. století a jako taková ikona několika generací je pochopitelné, proč někdo usiluje o jeho připomínku ve veřejném prostoru v Plzni. Na druhou stranu opravdu nám došly jiné osobnosti? Lidé z jejichž osudů se můžeme inspirovat pro těžší časy. Například náměstí Signatářů Charty 77?
Závěrem je třeba říct, že ve městě, kde dodnes je čestným občanem maršál Koněv, můžeme být rádi, že nechtějí obnovit čestná občanství Plzně velitelům okupačních vojsk z roku 1968…
Nikoliv z náměstí nebo ulice Václava Havla v Plzni, ale z jeho lavičky dodávám: „Gottovo? Raději ztroskotanců a samozvanců!“
Autor: Vojtěch Kuna, komentátor podcastu Vyšší bere
.png)