„Chtěla bych si tam zase zlepšit osobní rekord, ukázat, co mám natrénováno a předvést co nejlepší výkon. Ráda bych se poprala o co nejvyšší příčky,“ plánuje Hanáková, která se do Plzně přestěhovala před čtyřmi lety z Valašského Meziříčí.
Osobní rekord ve víceboji jste si vylepšila už na republikovém šampionátu v Benešově, kde jste nasbírala 5512 bodů. Potěšil vás víc než zlatá medaile?
Asi ano, znamenal zároveň splněný limit na juniorské mistrovství Evropy, což byl můj cíl. Ale titul se samozřejmě také počítá. Já jsem svůj první ve vícebojích vyhrála jako žákyně v Plzni, letos jsem posledním rokem juniorka, tak jsem si říkala, že by také tuto kategorii bylo dobré zakončit zlatou medailí. Je paráda, že se mi to povedlo.
Nevadilo vám velké horko, které na mítinku panovalo?
Naopak, teplo mi vyhovuje. Pro mě je lepší třicet stupňů než patnáct s deštěm. Ale byla jsem po závodě hodně unavená, ani jsem nemohla spát, hlava byla plná dojmů. Musela jsem pak dobře zregenerovat na šampionát jednotlivců.
Které vícebojařské disciplíny vám sedí nejvíc?
Baví mě všechny. Ale kdybych si musela vybrat, asi by vyhrál oštěp. Myslím, že tam mám velký potenciál hodit daleko. Cílím na padesátimetrovou hranici, tu se budu snažit přehodit co nejdřív.
Čeká vás juniorské mistrovství Evropy, mohou vám pomoci zkušenosti z loňského světového šampionátu v Limě?
Dalo mi to hodně. Je to určitě jiný typ závodů než mistrovství republiky. Závodíte jeden celý den od rána, poslední disciplína je na programu v sedm večer. O domácí titul závodite dva dny do čtyř, maximálně do pěti hodin. V Limě bylo také počasí chladnější, nebyly to pro mě úplně nejlepší podmínky. Ale psychicky mi to hodně pomohlo, jsem odolnější, posunula jsem se.
Vy jste se do Plzně přesunula před čtyřmi lety z Valašského Meziříčí, to pro vás musel být velký životní krok.
Bylo mi čtrnáct a já se snažím nelitovat věcí, které udělám. Někdy to ve mně zahlodalo, když rodinu vidím jednou za dva tři měsíce. A to ještě, když se všechno dobře sejde. Blbě se to popisuje někomu, kdo to nezažil. Ale o to víc si chvíle doma užívám, za ty čtyři roky jsme se s našima ani jednou nepohádali, víc si vážíte maličkostí.
Proč jste se tak vlastně rozhodla?
Můj trenér dostal nabídku trénovat v Plzni. A protože bych možná jinak s atletikou skončila, řekla jsem si, že bych to zkusila taky. Plzeň mi dala možnost trénovat, zeptala jsem se rodičů a naštěstí mi stěhování povolili, podpořili mě. Za to jsem jim moc vděčná, muselo to pro ně být hrozně těžké. Až zpětně si uvědomuji, jak velký krok to byl. Polepšila jsem si i školou, studuji Mikulášské gymnázium zaměřené na matematiku, je to super.
Letos jste v anketě NSM Sportovec Plzně získala také Cenu rektora ZČU za skloubení výborných výsledků ve sportu a studiu. Dá se to zvládat?
Baví mě to, atletika i škola. Možná, kdybych měla na školu víc času, nezlobila bych se, skloubit obojí je časově hodně náročné. Ale naštěstí mi učitelé vychází vstříc, pomáhají, ve třídě máme skvělou partu, spolužáci mi fandí. I díky nim můžu takhle žít.
Jaké jsou vaše další životní plány?
Za rok mě čeká maturita, ale pokračovat ve vysokoškolském studiu v Plzni neplánuji. Mým přáním a snem je studovat Harvard, i když zrovna teď je to trošku nereálné. Uvidíme. Mám z Americe nabídky i od jiných škol, ráda bych dál propojila sedmiboj s kvalitní školou. Nechci nic zakřiknout, ale věřím, že do dvou let budu studovat v zahraničí.
