S kanoistikou začal Radek Šlouf v devíti letech v loděnici TJ Prazdroj Plzeň. Chodil na 25. základní školu, sportovní gymnázium a následně zamířil na vysokou školu do Prahy. Osud ho pak před dvěma roky svedl do jedné lodi s nejlepším českým kanoistou Josefem Dostálem. A vrchol? Ten přišel 5. srpna. Rodák z Plzně, který vyrůstal v Koterově, si se svým zkušenějším parťákem pověsil na krk bronzovou olympijskou medaili.
Jak moc se vám změnil od zisku bronzové medaile život? Dával vám Josef Dostál jako zkušenější kolega rady, jak naložit s popularitou?
R. Š.: Rady se mi snažil dávat spíš na závod. Jenom tak mi pak strašil, co všechno mě bude pak čekat. Ale musím říci, že zatím jsem i spokojený, jak to všechno probíhalo. Nebyl to žádný stres. Máme šikovného manažera, který to dobře naplánoval. Stíhal jsem do toho i trénovat, Pepa si stihl i zajít na ryby. Takže jsem byl asi víc strašený, než to nakonec bylo.
J. D.: On to ještě není konec. Počkej, až tě to za pár týdnů začne rozčilovat a budou ti to všichni připomínat. To je ještě další strašení. (směje se)
Máte nějakou konkrétní vzpomínku v rámci oslav přímo v Tokiu?
R. Š.: Když končíme nějakou sešlost, tak si vždycky zpíváme od Karla Gotta C´est la vie. Tak to mám hodně rád. Zpívali jsme si. (smích)
Je to splněný dětský sen nebo jste byl typ, který se raději držel při zdi?
R. Š.: Ten můj sen o medaili netrval tak dlouho. Měl jsem sen se účastnit olympiády. Ale pak jsem to posunul výš a začal přemýšlet nad tím, že se vlastně cítím dobře, jsem v dobrém věku a ještě k tomu mám parťáka v lodi, kdy narazit na někoho lepšího, už by bylo obtížné. Takže jsem věděl, že je šance obrovská. Nějaký ten sen jsem tedy v hlavě měl, ale zhruba dva měsíce. Každopádně to určitě není tak, že jsem si sen odškrtl a mám splněno. Máme dál ambice.
Hodně se napsalo o tom, že jste odjeli finále se zlomeným pádlem a věděl to jen Radek Šlouf. Co kdyby vám to řekl?
J. D.: I kdyby mi to řekl, tak bych mu řekl, ať s tím jede. Pádla jsou specificky používaná, materiál pracuje, jste na něj zvyklí. Určitě by to nepomohlo souhře. Kdyby bylo nové pádlo, o medaili bychom nejeli.
R. Š.: Tušil jsem, že bych dostal takovou odpověď. Šlo o faktor toho, že jsem byl nervózní. Veděl jsem, že na tom pádle něco je. Nechtěl jsem hodinu a půl před závodem říkat o tomhle ostatním členům týmu. Všichni jsme byli celkově nervní, nechtěl jsem přilévat další nervozitu do ohně. Tak jsem si to nechal pro sebe.
Takže nervozita byla?
J. D.: Já jsem byl nervózní hlavně dny předem kvůli počasí. To se mi potvrdilo u singla. Na debla už byla předpověď lepší, tak jsem si byl jistější.
R. Š.: Já byl nervózní nejvíc na závěrečném kempu v Japonsku. Jinak jsem byl hodně nervózní v semifinále, tam jde o všechno. Když už jste ve finále, tak se může stát vše.
Celou olympiádu provázely nejrůznější omezení. Překvapilo vás něco?
R. Š.: Největší negativní překvapení bylo, že Japonci měli pravidlo, že když to jen trochu vypadalo, že by mohlo pršet, tak jsme nemohli jít trénovat. My jsme zvyklí jít na trénink v jakémkoli počasí, když nemrzne. To mě opravdu štvalo.
J. D.: Určitě to byla olympiáda, která byla nervózní. I v souvislosti s tím speciálem, ve kterém se šířila nákaza. Trošku nás to znervóznilo, protože jsme nevěděli, jaké budou následky. Byla cítit nervozita i v týmu. Lidi se báli bavit s ostatními. Uvolnění přišlo po závodech, ale to zase všichni museli odcestovat do 48 hodin po závodech. Taková vnitřní pohoda tam trochu chyběla. Co se týká organizace, tak to měli všechno skvělé. Je ale škoda, že se olympijské hry konají v takových místech, jako je Tokio nebo Rio de Janeiro. Jsme zvyklí závodit na kanálech, které jsou tip ťop. Kolikrát jel třeba člun proti a dělalo to vlny. Trochu to byl amatérismus.
Takže Paříž je další společná výzva?
J. D.: Určitě ano.
Při své návštěvě Plzně jse zavítali jste také na Sportmanii Plzeň. Co říkáte na takové akce, kde se děti seznámí s nejrůznějšími sporty?
J. D.: Je to důležité, aby si děti mohly vyzkoušet více sportů, nejen jeden.
R. Š.: Mám naprosto totožný názor. Jsem rád, že si mohou vyzkoušet na jednom místě více sportů. Nejsou ve stresu, že jeden týden jdou na sport, kde už je třeba kolikrát trenéři přemlouvají, aby se rovnou zapsaly. Tady si zkusí velké spektrum sportů.