Česká republika a její energetický mix – dočkáme se dnů bez elektřiny?

Český energetický mix je dlouhodobě majoritně tvořen hnědým (v zanedbatelné míře stále ještě i černým) uhlím – cca 44 % a energií z jádra – cca 37 %. Takzvané obnovitelné zdroje elektřiny (dále v textu jen „OZE“), tzn. solární, větrné a vodní elektrárny, jsou v naší republice stále spíše okrajovou záležitostí, ač jejich podíl stabilně stoupá – nyní cca 14 %. Zbylých přibližně 6 % výroby připadá na plynné zdroje.[1] Vzhledem k ekologickým dopadům spalování uhlí se Evropa stále více snaží motivovat státy (pozitivně i negativně) k přechodu na OZE, současný cíl Evropské unie stanovuje podíl OZE na celkové výrobě elektřiny do roku 2030 na úrovni 42,5 %, sama Česká republika si stanovila jako cíl do téže doby 30 %. Oba záměry jsou vzhledem k výše uvedenému pro Česko velmi ambiciózní, první pak dokonce spíše časově i kapacitně nemožný.[2]

Českým politikům musí jistě dělat vrásky zprávy, které se (nejenom) v loňském roce objevily v mediálním prostoru, tj. že skupina Sev.en českého miliardáře Pavla Tykače hodlá pro ekonomickou nerentabilnost způsobenou cenou emisních povolenek ukončit od března roku 2027 provoz v největších českých uhelných elektrárnách.[3] Ve stávajících podmínkách totiž Česko nemá dostatečnou náhradu za tento výpadek, pročež by se vedle ztráty pracovních míst pro stovky lidí stal z tuzemska během krátké chvíle namísto vývozce elektřiny stát s nepokrytou vlastní spotřebou. Z tohoto pohledu jsou tak reálná varování před scénáři s kontrolovaným a záměrným odpojováním domácností či velkoodběratelů elektřiny ze sítě. Ještě před pár lety naprosto nepředstavitelná situace. Navíc nemůžeme od našich evropských sousedů chybějící elektřinu „dovést“, neboť jsou v bilanci výroby elektrické energie často záporní.

Otázka tak v současné době zní, jakým směrem se má Česko vydat. A tady se nabízí mnoho možností. Masivně podpořit OZE? Spoléhat spíše na dovoz zkapalněného plynu? Dotáhnout rozšíření jaderných bloků? Dotovat ještě po určitou dobu provoz uhelných elektráren? Základních otázek je mnoho, rozšiřujících však ještě více. Brát v úvahu monopol Číny při výrobě nezbytných komponentů pro solární panely a možnost jeho následného zneužití? Zvyšovat závislost naší země při dovozu plynu ze zahraničí na cizí, později možná nepřátelské, státy? Riskovat významné zpoždění a masivní prodražení výstavby nových jaderných bloků? Je rozumné hradit ze státních prostředků ztráty soukromého podnikatele v řádu miliard korun?

Jako v mnoha jiných oblastech stojíme na křižovatce a dnešní učiněná rozhodnutí ovlivní budoucnost nás všech na dekády dopředu. Nezbývá než doufat.