„S národní házenou jsem začal před nějakými pěti, šesti lety. Nejhorší pro mě jako bývalého hokejistu bylo zvládnout pravidla. Člověk má nakoukaný spíš handball, jenže tady jsou také ofsajdy a další detaily. Ale myslím, že jsem se s tím popasoval dobře,“ líčil po vítězném finále jednatřicetiletý Jakub Slavík.
S bruslemi a hokejkou jste měl dobře našlápnuto, co vás přivedlo k ryze Česko-moravskému sportu s míčem?
Začínal jsem v Plzni ve čtyřech letech, zkusil si extraligu, hrál jsem i druhou nejvyšší soutěž v Mostě a Šumperku. Myslím, že jsem měl slušnou kariéru, bohužel ji zabrzdilo zranění. Ale když celý život vyrůstáte v nějaké sportovní partě, nemůžete přestat. Skončil jsem s hokejem, ale nechtěl jsem skončit úplně. V Příchovicích jsem našel skvělé kluky, máme tady úžasnou partu a jsem moc rád, že jsem se k tomuto sportu a právě sem dostal.
Když se ještě vrátíme na led, vzpomenete si na svůj extraligový debut?
No to už je hodně dávno. Bylo to někdy na začátku roku 2013, naskočil jsem do utkání v Třinci. Ale moc slavně to nedopadlo, gól jsme nedali a prohráli 0:4. Hrál jsem vedle Jirky Hanzlíka, to byla velká škola. Nicméně ta sezona pro Plzeň dopadla historickým titulem, takže vzpomínky mám krásné.
S příchovickými spoluhráči jste nyní obhajovali titul v národní házené, ale první finálové utkání v Újezdě jste těsně prohráli. Jak těžké bylo doma dvakrát vyhrát a sérii otočit?
Nic snadného to rozhodně nebylo. Soupeř z Újezda byl velice kvalitní, hlavně v útoku. Ale zároveň mají výborného gólmana, kvalitní obranu. Pro nás to nebyl lehký soupeř a jsme moc rádi, že jsme sérii doma dotáhli do vítězného konce.
Všechny tři duely provázelo úmorné horko. Jak se v takových podmínkách hrálo?
Nejhořší byl pro nás první zápas v Újezdě. Tam to bylo peklo, navíc se hraje na umělé trávě, což nám příliš nevyhovuje. Doma v Příchovicích máme tartan. Také v odvetách bylo velké vedro, nic příjemného, ale myslím, že jsme se na to postupně dobře adaptovali.
Plzeňský Újezd nasadil do finále i své legendy, v útoku hráli Ladislav Beneda, Pavel Titl, spoustu branek nastřílel Pavel Sedlák. Jak pro vás jako bývalého hokejistu bylo těžké bránit takové borce?
No, snažil jsem se. (úsměv) Kluci mi u každého z nich říkali, kam poběží, jakou mají oblíbenou kličku. Ale pořád to pro mě byla velká neznámá. Jsou to opravdu ikony, skvělí hráči. I tak si však myslím, že jsem se s tím popasoval celkem dobře. A hlavní je, že jsme to jako tým dotáhli ke zlatu.
