Populární herec vede střelecké kurzy. Spolupracovali jsme i s BIS, říká Procházka

Zveřejněno v Atraktivní zprávy
Od - sobota, 13. březen 2021 09:58

Jako herce a režiséra zná Antonína Procházku mladšího možná leckdo. Už ale jen ti nejvíce zasvěcení ví, že je i střeleckým instruktorem. "Ještě jsem marketingový a takový jako životní stratég. Snažil jsem se, teď si to rozdělit, protože tato doba nám jasně ukázala, že není rozumné být zaměřený, jen jedním směrem," připouští.

Herec, režisér, střelecký instruktor, to teď asi nefunguje, ne? Ne, to nefunguje. Ale my máme malý tým, a ten natáčí filmy pro firmy. Takže v tom pokračujeme. Marketing taky pokračuje.

Je těžké něco prodat? Ano, ale je pravda, že mnoho těch firem se také mění. Více se zaměřují na digitální svět. Vzniklo několik projektů. Také teď pronikáme do tohoto světa.

Herectví máte v rodině. Ale co střílení? Jak se k němu člověk dostane? Přes rakovinu. Mám tuto zkušenost a dopadlo to dobře. Tam jsem zjistil, že jsem strašně vytěžován, divadlem. Měl jsem touhu si ty příběhy vytvářet sám. Také jsem si založil firmu na půjčování techniky, kamer, atd. S tím se pojí spousta dalších věcí. Naštěstí se nám podařilo se hned na začátku dobře uvést. V této smutné době jsem procházel nějaká starší videa a našel jsem tam docela vtipné věci. Třeba pro rok 2015. Tak to budu postupně zveřejňovat na svých sociálních sítích. Teď nás čeká film s Hynkem Čermákem, který si on sám vymyslel a chce si ho i režírovat. Důvěřuje mi, je můj kamarád, a tak mu budu dělat supervizi, za kamerou. Spíš cvičenou opičku, která bude mačkat červené tlačítko a on si udělá, co potřebuje.

Bude to tedy film? Bude to půl na půl. Divadelní inscenace, která se bude hrát, ale zároveň se natočí jako film. Kdyby tato doba pokračovala, aby i herci měli více příležitostí.

Co dělat proto, aby nás tato doba nezašlápla? Když si to probereme do historie, tak lidstvo je přirozeně programované na vzestup nahoru. Dokládá to třeba i klínové písmo Sumerů. To mě hodně zaujalo. Na začátku covidu jsem potkal kamaráda Václava Hadravu a ten pracuje s drahými kovy. Byl jsem u něj a chtěl si koupit stříbro. Bylo zrovna cenově hodně dole a je to jistá investice. A najednou stříbro nebylo. On zblednul, protože se tím živí a najednou fyzický kov nebyl. Neměl, co prodat.

Když si tedy koupím stříbro nebo zlato, tak kupuji opravdu cihlu nebo jen někam pošlu peníze a oni mi řeknou, něco máš.. To je ta výhoda, opravdu máš cihlu. Peníze fungují na důvěře nás. Máš dvě možnosti, jak pracovat s penězi. První je šetřit a proměňovat je postupně za něco. Druhá varianta je, že tě nezajímá, kolik máš peněz, ale co za ně můžeš mít. Dnes stojí 1 m2 v Plzni unci zlata. To je nepřestavitelně moc a ty můžeš sledovat ty poměry, jak se ekonomicky odvíjí. Dnes ekonomika funguje na principu psychologie, už ji neřídí služby a produkty.

"Přišli studenti z Jemenu, Libye a Íránů a ptali se, zda touto zbraní zabijete nebo ne. Spolupracovali jsme i s BIS" - Antonín Procházka mladší.

Ještě se vraťme k vaší práci střeleckého instruktora. Musíte někdy někoho vyřadit ze střeleckého kurzu? Ano, mockrát. V tomto prostředí se někdy nachází takové typy lidi, které někdy musíme poslat pryč. Třeba přijdou s náboji, nelegálně drženými a chtějí je u nás vystřílet. A to je nelegální ozbrojování, takže ty okamžitě odmítáme. Pak nám tam chodili studenti z Jemenu, Libye, Íránu, a ti se ptají, zda touto zbraní zabiješ nebo ne. Takže jsme i spolupracovali s BIS.

Když je taková krize jako teď, ozbrojují se lidé více? Mají touhu mít zbraň doma, aby měli jistotu? Ano, vysvětlujeme jim, že jestli dojde k válečnému konfliktu, bude se válčit ve vzduchu s drony. Ne tak, jak si to představují. Mít zbraň je určitá svoboda. Nejde o to, že bych ji použil, ale že mám tu možnost ji mít.  Je to spíš psychologický faktor. A testy byly a jsou docela složité a těžké, takže se lidé vyselektují.

Čím se bavíte, rozptylujete v téhle době? Já toho moc nedělám pro zábavu. Takže se to trochu týká práce. Střílím, jedna společnost mě oslovila, abych otestoval pušku pro speciální síly. Otestovali jsme ji a dostali do armády. To je jeden velký relax. Od roku 2011 jsem začal hodně cestovat do Japonska. Jsem milovník Japonska. Pak mě oslovilo pár lidí, dokonce nakladatelství, takže teď píšu. Píšu knihu, o některých věcech, které mi došly v kontextu s touto dobou, sociálními sítěmi atd.  Ukazuji kulturní věci na základě mých zážitků v divadle, bezpečnostních agenturách a mezi zbraněmi.

Autor: Renata Jakoubková