Jedním z nejvýraznějších projevů panující situace je otázka odměn advokátů, znalců a tlumočníků, tj. lidí, bez jejichž práce nemůže soudnictví fungovat. Tyto finanční prostředky, na které mají dotyční zákonný nárok, jsou vypláceny buďto se značným zpožděním po zákonné lhůtě či jsou (možná záměrně) přiznávány v podstatně nižší míře, než která je nárokována. To, že se přiznané odměny ze strany soudů nevyplácejí ve stanovené lhůtě, má již své konkrétní a viditelné konsekvence – české soudy v exekuci. Zní to až neuvěřitelně, ale skutečně již byl podán exekuční návrh na český soud, konkrétně se jedná o Okresní soud v Hradci Králové. Exekuční návrh podal advokát, který od dotčeného soudu nedostal přiznanou odměnu za právní služby.2 Nemohu jinak, než nazvat tuto situaci hanebnou – orgán, který má spravedlivě rozhodovat a právech a povinnostech jiných a trestat ty, kteří jednají protizákonně, se sám takového jednání (byť nedobrovolně) dopouští.
Jednou z příčin, která dlouhodobou krizi ohledně financování českého soudního systému ještě prohloubila, je novelizace vyhlášky č. 177/1996 Sb., známá jako advokátní tarif. Tato norma upravuje odměňování advokátů skrze tzv. tarifní hodnoty a odměny za úkony právní služby. Tento předpis normující „ekonomický“ život advokáta byl v hlavních částech změněn (projevem bylo zvýšení odměny) k 1. lednu 2025, ke změně došlo po skoro 15 letech. Je nepochybné, že si advokáti tuto úpravu zasloužili a byla více než nutná. Tímto směrem má kritika nemíří. Bohužel jsme však zase zůstali na půli cesty, takže krok jedna - zvýšení odměn advokátů - nenašel odraz v kroku dva - zvýšení rozpočtů soudů, které advokáty vyplácejí.
Situace rozpočtářů na českých soudech je tak skutečně nezáviděníhodná. Neustálé přesouvání prostředků z jedné „hromádky“ na druhou, aby udrželi soud ekonomicky v chodu, působí tragikomicky a nedůstojně. Pomyslným hřebíčkem do rakve české justice jsou pak dlouhodobě platy nesoudcovského personálu (zapisovatelky, podací oddělení, asistenti soudců, vykonavatelé). Ty jsou často v tabulce hluboko pod minimální (resp. zaručenou) mzdou, takže jim musí soudy platy do této úrovně tzv. dorovnávat. Chceme-li kvalitní soudy, musíme zaplatit nejenom soudce, ale alespoň důstojně také ostatní zaměstnance, bez kterých by toho čeští soudci asi moc nerozsoudili.
Je opravdu hrozivé, že třetí moc ve státě musí doslova žebrat o peníze, aby mohla vůbec fungovat a být solventní vůči ostatním.
Autor: Matyáš Novák, student GFK Plzeň