Rychlík se na tu práci připravoval dlouho a důkladně. Tím víc, že s Vaculíkem ho spojovalo nejen osobní přátelství, jaké může vzniknout mezi generací otců a synů, ale i podobně nekompromisní vztah k dění kolem nás: skepse k výsledkům společenských změn věčně packaných převratů, i jistá paličatost, s jakou divadelník trvá na uskutečňování původních idejí, jež ke změnám lidi přivádějí, aby pak, dosáhnuvše vlastních cílů, na zájem celku – pokolikáté v novodobé historii lidstva – rezignovali.
Co víme o občanu Vaculíkovi?
Sekyra vyšla v roce 1966, pár měsíců před proslulým IV. Sjezdem Svazu československých spisovatelů, na kterém Vaculíkův projev patřil k nejodvážnějším. Byla to vlastně jeho řeč, která vyhnala ze sálu dobříšského zámku delegaci ÚV KSČ. Pomsta moci přišla vzápětí. Vaculíka vyloučili z KSČ - spolu s Antonínem J. Liehmem a Ivanem Klímou. Jana Procházku, který to za pár let ze spisovatelů odskáče nejhůř, zatím „jen“ zbavili funkce na ÚV, Pavel Kohout vyvázl s důtkou, s Milanem Kunderou zahájili soudruzi disciplinární řízení…
Úskalí výsledku Rychlíkova monumentu vystavěného k připomenutí odkazu Ludvíka Vaculíka: Spisovatelovy činy a mnoho dalších faktů – autorství zásadního dokumentu pražského jara, jímž byly Dva tisíce slov, protest proti špinavé likvidaci spisovatele Procházky estébáky pro Čs. televizi a Čs. rozhlas vyrobeným dokumentem Svědectví od Seiny, sesmoleným z nezákonných odposlechů, účast na jeho pohřbu, ostře policií sledovaném (jak kdysi za Bachova absolutismu průvod za rakví Karla Havlíčka Borovského)…Ludvík byl jedním z těch, kdo nesli Procházkovu rakev. Ještě pozdější spoluúčast na přípravě Charty 77, vydavatelská aktivita v edici Petlice (400 titulů zakázaných českých a slovenských básníků a prozaiků)… Nic o tom se ale návštěvník divadla nedoví.
Z osobní zkušenosti vím, co se komunistům podařilo takřka dokonale: vymazat dvě generace intelektuálů z paměti občanů. V listopadu 1989 jsem za stávky tři hodiny – až do ztráty hlasu – v aule na kolejích budoucích pedagogů ve Vinařské nad Pisárkami v Brně přednášel o zakázaných autorech. Oni ta jména slyšeli poprvé.
Měl jsem již několikaletou zkušenost z Letních škol slovanských studií na filozofické fakultě. Pokřivená normalizační moc byla přinucena tolerovat semináře o autorech ve vnitřní i faktické „emigraci“, protože původnímu přednášejícímu, který s frekventanty ze západní ale už také z východní Evropy odmítl diskutovat o Kunderovi, Škvoreckém či o Grušovi, trvaje na sdělení, že předmětem kurzu je pouze „domácí česká literatura“, na příští hodinu nikdo nepřišel. A tak mě na alma mater narychlo angažovali. Četbou české literatury bez ideologického dělení jsem se netajil, výslovné odmítnutí spolupráce s StB už jsem měl za sebou ze začátku 70. let a do semináře v poslední pětiletce let 80. jsem přivedl aspoň Jana Skácela nebo Milanova bratrance Kunderu Ludvíka. Významného brechtologa znali hlavně Němci.
Jenže: Ve školách dneska učí tehdejší stávkující studenti, literaturou na indexu v době studia opravdu nedotčení. Jenom menšina z nich si mezery ve vzdělání v průběhu let doplnila. Jak by tedy mohli tehdejší zlovolné a záměrné výpadky vzdělávacího procesu při vší osobní snaze úspěšně napravovat při výuce svých žáků?! Nejenom HaDivadllo i po půl století hledačské práce stále navštěvují především mladí diváci, ano už jejich třetí generace. Proto – ne snad přímo v inscenaci Sekyry, ale určitě v tištěném programu - měly být informace o příkladném angažmá občana Vaculíka zastoupeny. Ve školách výuka nedávné historie, rád ironizuji slovy „pro jistotu“, často končí druhou světovou válkou. A politická reprezentace, odvolávajíc se na volné pojetí osnov, tomu pohodlně přihlíží.
Indiánské oratorium
Režisér Sekyry se až pietně držel „scénosledu“ časové vrstvy střídající románové předlohy, která v jednotlivých vydáních mívá kolem sto sedmdesáti stránek. Poměrně věrně je uchován obraz rodinných vztahů rozvětvené valašské rodiny: otce přivydělávajícího si na živobytí v Persii, maminky, bratra, sestry, bratranců, strýčka, tetičky, jejich blízkých – to všechno v kulisách poválečných společenských proměn východní Moravy se stafáží soudruhů v postavách ředitelů, lékaře, úřednice, jiných otců, psychiatra… A také Delawarů, Valachů a Pražáků.
Popravdě řečeno, mé vlastní schopnosti zabývat se interpretací dramatického díla ztroskotaly na podtitulu Sekyry, zvoleném Břetislavem Rychlíkem – totiž Indiánské oratorium. Ano, děti si hrávaly na Indiány i na Valašsku. Všudypřítomné sekyry zatínané do pňů, zpomaleně vrhané a plachtící vzduchem či nošené v batohu do hory jsou výmluvnou ilustrací titulu. Ostatně Ludvíkův otec byl tesařem.
Tomahawk a barvami pomalované tváře Ludvíka (Zdeněk Trčálek), ženských postav (Isabela Smečka, Magdalena Kuntová nebo Naďa Kovářová / Marie Ludvíková), čingašgůkovské „howgh“ jinak civilně oblečeného strýčka Baleje (Cyril Drozda) v kombinaci s nejpravověrnějším valašským krojem na scéně, jak ho nosí, vibrující tóny na paličkou ozvučované pile vyluzující Náčelník (Jan Vaculík), mají možná evokovat podobnost Valašska s říší Manitua.
Nechce se mně ale přistoupit na myšlenku, že taková metaforičnost má symbolizovat příbuzenství zanikajícího, evropskou civilizací zničeného světa původních obyvatel Severní Ameriky s etnograficky nejzajímavější částí Moravy, s jejími povstáními, tradicemi, osobitostí, řádem, konfrontovanými s epochou lámání charakterů poválečným zlořádem, jenž po životním bloudění a marné snaze o nápravu přivedl také autora Sekyry v poslední části života zpět do lůna církve, ze které vystoupil v roce 1951.
Snaha vtěsnat do inscenace co nejvíc barev románu otupila nakonec Rychlíkovu schopnost eliminovat motivy. Výsledkem je 195 minut premiéry namísto ohlášených 150. Projevilo se to retardací tempa Sekyry, zejména po přestávce, kde se Ludvíkův střet s názory otce, i jeho první etická vzepření v obrozující se novinářské práci (skandál kolem sebevraždy mladé dívky, kterou exponenti režimu neuznali za hodnou přijetí ke studiu, zpochybňujíce její panenství), soustředila na svár před komisionelním vyvozováním odpovědnosti autora za publikování kauzy, namísto osvětlování příčin řady podobných tragédií vyvolaných terorem samozvaných zástupců „dělnické třídy“, ve skutečnosti lumpenproletariátu u moci…
Od Sekyry k Českému snáři
Nemívám ve zvyku opravovat nebo nabádat autora. - Je dobré, že Rychlík vytáhl Vaculíka z nánosu času zase do světel pozornosti. Mnohem víc než inscenovat Sekyru - čtenářsky náročné, mnohovrstevné spisovatelovo dílo, záměrně zatížené archaizujícím vyprávěčským stylem, nářečním lexikálním výběrem nejen v dialozích, časovou neposloupností a valašskou lidovou moudrostí, chvályhodně odlišnou od životního pragmatismu v socialistických správních centrech - bylo by zapotřebí od nánosu pomluv zlé doby očistit jeho složitou osobnost, a obnovit tak význam autora samotného. Vymyká se zažitým stereotypům i nízkým nárokům na pevné ukotvení kritického myšlení Čechů a Moravanů v konkrétním místě a čase.
Takové látky jsou potřebné, a divácky velice úspěšné: Namátkou Korespondence V + W Dory Štědroňové a Jana Mikuláška v Redutě ND Brno, přenesená do pražského Divadla Na zábradlí, S naději, i bez ní aneb Milovali jsme Sovětský svaz, a zároveň jsme se ho báli Tomáše Vůjtka a Ivana Krejčího o manželském páru Josefy a Rudolfa Slánských v ostravské Aréně, Hadry, kosti, kůže Pavla Jurdy a Martina Františáka o nelehkém soužití národních umělců Jana Wericha a Vladimíra Holana ve vile na Kampě, hrají ve Švandově divadle, objevná Vitka Kateřiny Tučkové v režii Anny Davidové o meziválečné dirigentce a komponistce Vítězslavě Kaprálové v Huse na provázku, a nejnověji znovu Jurdova a Františákova nedidaktická, metaforicky bohatá Dívenka na trampolíně o Zdeně Salivarové, Josefu Škvoreckém, a o jejich torontském vydavatelství, hraná také u Švandů… Materiálu o Vaculíkovi je dost - třeba hned v Českém snáři.
Berme Rychlíkovu Sekyru jako dobrý úmysl vytáhnout z temnot nuceného zapomnění jednu z nejsamorostlejších, nejvýraznějších, nejodvážnějších osobností pražského jara. Ludvík Vaculík za doušek živé vody stojí. Už proto, že „toho zrádce“ se soukmenovci pokusili zašlapat tři sáhy pod zem, a naši současní slovutní budovatelé demoGracie, kteří zplundrovali zárodky občanské společnosti k nepoznání, nemyslíce na blaho obce, nýbrž jen na sebe, nesahají jeho obrodnému myšlení ani po kotníky! Také proto, a již zítra, docela lehce a bez zábran, iniciativně přešaltrují na vůli světovládných, pomatených a přestárlých psychopatů, a u nás třeba na výrobce inovativních mouka-vodových toustových bochníků, kuřecích lahůdek z klecových chovů a chemických hnojiv určených mj. na ničení lánů úrody vzdorující, neposlušné konkurence…
HaDivadlo Brno – Ludvík Vaculík: Sekyra. Adaptace Břetislav Rychlík (ve spolupráci s Annou Prstkovu a Cyrilem Drozdou). Režie Rychlík, dramaturgie Prstková, dramaturgická spolupráce Drozda a Milo Juráni, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Markéta Sládečková, hudba Petr Hromádka a Petr Mička, pohybová spolupráce Hana Achilles. Premiéra 1. března 2025.
*Kismet - (z arabštiny قِسْمَة qisma) znamená v několika jazycích „osud“.
Psáno pro Euronova Group Plzeň, partnera Českého centra PEN klubu
Autor: Jiří P. Kříž