Základním principem americké politiky vůči Africe je od nástupu Trumpa teze „trade not aid“ (obchod nikoliv pomoc), čemuž odpovídá okamžité ukončení aktivit americké rozvojové agentury USAID i přerušení obchodní dohody, jež umožňovala africkým výrobkům vstup na americký trh. Trumpova administrativa je přesvědčena, že vzájemné vztahy je třeba redefinovat tak, aby byly oboustranně prospěšné, k čemuž mají přispět poněkud ponižující schůzky s africkými státníky. Mementem pro všechny příchozí do Bílého domu je bezesporu setkání s ukrajinským prezidentem, z něhož se afričtí zástupci minimálně v diplomatické rovině poučili. A tak zatímco při návštěvě prezidenta JAR byly hlavě nejsilnější africké ekonomiky puštěny záběry lynčování bělochů, druhá „africká“ delegace si mohla být jista tím, že Trump v zásadě netuší, kde země, jejichž představitelé sedí v Oválné pracovně, leží či že vůbec existují. Přesto ale schůzka může přinést poměrně důležité posuny v mezinárodní politice.
Atmosféru jednání asi nejlépe vystihují slova jako pokora, lichotky a lehká trapnost, které spojovaly africké prezidenty, jež přijeli do Bílého domu nabídnout „něco za něco“, tj. přesvědčit prezidenta Trumpa, že ačkoliv si o nich myslí nejspíš stále to, co během prvního funkčního období, mají tentokrát tyto „shitholes“ (jak o nich Trump během prvního mandátu mluvil) co nabídnout. Trump si uvědomuje, že největšími konkurenty v Africe jsou Čína a Rusko a rozhodl se, že ukončení rozvojové pomoci jdoucí ruku v ruce s proměnou obchodních vztahů bude nástrojem, jak v Africe posílit americké zájmy.
Oběd s pěticí afrických státníků, z nichž ani jeden není reprezentantem demokratické a fungující země, byl střetem mezi poněkud rozvláčnými Afričany a lehce znuděným Trumpem, jenž svůj názor na délku jednání dal najevo už při projevu prezidenta Mauretánie. Hlava státu obrovské západoafrické země s nesmírnými nalezišti železné rudy byla pozvána jak kvůli přírodnímu bohatství, tak z důvodu vztahů s Izraelem, které Mauretánie v roce 2010 přerušila. Trumpova snaha udržet a ideálně rozšířit tzv. Abrhámovské dohody z konce svého prvního mandátu, které vedly k uzavření diplomatických styků mezi Izraelem a několika arabskými státy, je v jeho zahraniční politice patrná a nutno dodat, že relativně úspěšná. Pokud by se Trumpovi podařilo „motivovat“ Mauretánii k obnovení vztahů s Izraelem (které až do roku 2010 navázány měl a přerušil je v návaznosti na události v Gaze), byl byly by to pro jeho počínání plusové body. Kromě toho přes Mauretánii vedou migrační stezky, které má vláda podle Trumpa dostat pod kontrolu.
Prezident Senegalu nenechal nic náhodě a pozval Trumpa na nejlepší senegalské golfové hřiště, které je vzdáleno „pouhých“ sedm hodin letu od USA. Vize „greenu“ Trumpa zaujala, nicméně i tak hlavním důvodem, proč byla senegalská hlava státu pozvána, je řešení problému migrace. Senegalci totiž představují významný migrační proud směřující do USA přes Nikaraguu a Trump usiluje o to, aby tito lidé vůbec západní Afriku neopouštěli a pokud ano, aby Senegal vyhoštěné migranty přijal zpět.
Když na řadu přišel prezident Libérie, místností se nesla libozvučná angličtina, což Trump ocenil na první pohled milou replikou, a sice kde se prezident země, která má na vlajce pruhy a hvězdu a stejné barvy jako ta americká, tak dobře jazyk naučil. Odpověď, že v Libérii ve škole, protože angličtina je úředním jazykem země, kterou založili američtí svobodní otroci a jako jedna z mála v Africe nikdy nebyla kolonizována, Trumpa překvapila. Liberijská hlava státu přešla neznalost amerického protějšku mlčky v naději, že alespoň tato informace zůstane v povědomí a třeba přispěje k tomu, že USA znovu začnou do země posílat rozvojovou pomoci. Americké finanční prostředky totiž pokrývají asi 48 % veškerých nákladů na zdravotní péči, jež od ledna 2025 postupně kolabuje. V zemi, kde nedávno řádila ebola, to je na pováženou. Libérie by na oplátku mohla nabídnout přijímaní migrantů vyhoštěných z USA, takže místo na Guantanamu by mohli končit v Monrovii.
Prezident Guinei-Bissau měl o dost horší výchozí pozici než jeho předchůdci, protože jako zástupce portugalsky mluvící země, která je proslavená jako překladiště drog mezi Latinskou Amerikou a Evropou, nemohl přispět ani golfovým turnajem, ani výbornou angličtinou. Ovšem pro prezidenta země, která se většině politiků plete se sousední Guineou a o dost vzdálenější Rovníkovou Guineou (v Africe jsou skutečně tři země podobného jména) bylo samotné pozvání do Bílého domu politickým vrcholem kariéry. „Narko“ stát, jak o něm Trump mluví, má udělat vše proto, aby obchod s drogami dostal pod kontrolu, protože i zvládnutí krize s omamnými látkami konzumovanými v USA představuje důležitý komponent Trumpovy politiky. Na druhou stranu, pro prezidenta země, kde USA nemají ani ambasádu a který je zvyklý jezdit do Moskvy a Pekingu bylo pozvání do Bílého domu takovým překvapením, že se možná z celé skupiny stane nejloajálnějším spojencem USA.
Asi nejlépe na tom byl zástupce středoafrického Gabonu. Země pokrytá z 90 % pralesem a ovládaná vojenskou juntou neposílá do USA migranty, ani nechce americké prostředky, a naopak má na svém území uran, mangan, lithium a dřevo. Právě proto se o ní zajímá jak Čína, tak Rusko, které s Gabonem spolupracuje v rámci „stínové námořní flotily“. USA by obě jmenované země rády nahradily a základnu v Guinejském zálivu postavily samy, čímž by výrazně posílily své postavené v regionu, které dostalo na frak zejména po vojenských převratech v Mali a Nigeru.
Jaké budou praktické dozvuky schůzky, uvidíme až časem, nicméně jedním z nejhmatatelnějších bezprostředních výsledků je, že afričtí prezidenti podpořili nominaci Trumpa na Nobelovu cenu míru.
Odkaz na video hovořící o amerických plánech na uzavírání zastupitelských úřadů ve světě https://www.youtube.com/watch?v=zhRE-J1Pz_g
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101
