Západoafrické Togo tvoří úzký pruh země vybíhající z pobřeží Guinejského zálivu hluboko do vnitrozemí, kde zbytky deštného pralesa přechází do suché savany typické pro vnitrozemskou Burkinu Faso. Malá země vklíněná mezi Benin a Ghanu nemá mnoho co nabídnout, pokud tedy nejste fanoušky náboženství vodoo a rozhodně nepatří k turisticky oblíbeným destinacím, což dává smysl s ohledem na mizerné služby a chybějící infrastrukturu. Přesto bychom o ní měli alespoň něco málo vědět už proto, že se mohla stát po 1. světové válce „československou kolonií“, a my tak mohli získat tolik vytoužený přístup k moři. I když jinému, než by nás napadlo.
Území dnešního Toga ovládla roku 1884 Německá říše a spravovala jej až do konce 1. světové války. Takzvaný Togoland byl v řadě ohledů ukázkovou kolonií a měl být jakýmsi dobrým příkladem toho, jak území plné „divochů“ vyznávajících podivné náboženství vodoo spravovat tak, aby z něj nejvíce těžili právě Němci. Na geograficky kompaktním území o velikosti asi 90 tisíc km2 žilo na sklonku 19. století ani ne ¾ milionu domorodců, kteří neměli žádné kapacity na to vzdorovat vyhlášené německé organizovanosti a centralizaci. V duchu německé strategie ovládnout území skrze infrastrukturu došlo k výstavbě pobřežní železnice do Aného a druhého spojení do vnitrozemí až do Bismarckburgu. Právě železniční stanice budované na kopcích umožňovaly získat přehled o pohybu místních obyvatel v širokém okolí, kteří tu a tam organizovali protesty proti Evropanům. Asi nejznámější železniční stanice nesla symbolicky jméno slavného německého kancléře Otto von Bismarcka, který krví a železem sjednotil rozdrobené Německo, které díky tomu mohlo vstoupit do „rvačky o Afriku“ a v západní Africe obsadit zmiňované Togo. Díky německému budování železnice došlo k výraznému zefektivnění produkce kakaa, kaučuku a bavlny a současně ke zvýšení výběru daní. Němcům se dařilo držet koloniální rozpočet Toga vyrovnaný, což bylo zcela unikátní, protože zpravidla budování infrastruktury bylo natolik drahé, že náklady vysoce převyšovaly zisky. Díky finanční udržitelnosti bylo Togo považováno za "vzornou německou kolonii“, a to navzdory faktu, že v ní žilo počátkem 20. století jen asi 200 Evropanů. Důvod byl jednoduchý – místní klima. Kombinace šílené vlhkosti, vedra, neuvěřitelného množství všelijakého hmyzu a malárie činí pobyt v této části Afriky složitý i dnes a věřte, že šumění moře probdělou noc vynahradí maximálně jednou.
Po 1. světové válce byly Německu kolonie odebrány s tím, že se řešil jejich další osud v rámci vznikající Společnosti národů. Mezi československými podnikateli a cestovali se tehdy objevila myšlenka, že právě svěření Toga do správy nově vzniklého Československa by mohlo být vhodným způsobem, jak si zajistit přístup k moři, což sice může působit poněkud bizarně, nicméně doba byla taková. Ačkoliv návrh svěřit Togo Československu byl spíše fantanzírováním několika světoběžníků nežli reálným návrhem, dobře to ukazuje, jakým způsobem tehdejší Evropa uvažovala o Africe. Idea svěřit Togo Československu sice není nikde v dokumentech z oficiálních jednání ve Versailles zachycen,a nicméně mezi dobrodruhy a podnikateli měla podporu a krásně ilustruje, kdo tehdy promlouval do světové politiky.
Togo se nakonec rozdělilo na dvě části, z nichž ta větší připadla do správy Francie, zatímco ta menší byla přičleněna ke Zlatému pobřeží, dnešní Ghaně. Došlo tak, podobně jako v případě německého Kamerunu, k vytvoření dvou samostatných správních systémů. Togo bylo pro Francouze v zásadě nezajímavé, a proto jakékoliv investice do rozvoje byly omezeny na skutečné minimum.
Po zisku nezávislosti v roce 1960 došlo k vybudování nového přístavu v Lomé, největším a nejdůležitějším městě celé země, ležícím jen pár minut od hranic s Ghanou. Jedná se o jediný hlubokovodní přístav mezi Ghanou a Beninem, který může fungovat nonstop bez ohledu na příliv a odliv, což z něj činí uzlový bod pro dopravu veškerého zboží směrem do vnitrozemí kontinentu. Drobnou vadou na kráse je, že železnice končí tam, kde ji ponechali Němci a silnice jsou v mizerném stavu, takže potenciál přístavu není zdaleka využitý. Kdo naopak zcela využívá svůj potenciál jsou prezidenti, tedy otec a syn, kteří v zemi vládnout nepřetržitě od roku 1967. Současný prezident Faure Gnassingbé má skvělé vzdělání z Francie i USA a také chuť vládnout v zemi po 20 letech i dál, takže v roce 2025 navrhl změnu ústavy tak, aby už nemusel být volen přímo, ale parlamentem na neomezeně dlouhou dobu. Mezi hlavně mladou generací to vzbudilo protesty, které byly potlačeny v zájmu zachování klidu na práci, kterou země, jejíž HPD je 149. na světě věru potřebuje.
Nutno dodat, že po Němcích toho moc nezbylo a že moje představa, že v jedné z nejužších zemí světa (místy jen 50 km) budu bloumat po německém koloniálním odkazu vzala za své ve chvíli, kdy jsem viděla polorozpadlou nádražní stanici v Aného. Romantická myšlenka, jak se vydávám po kolejích kdysi provozovaných císařským Německem, se rozplynula v naprostém nezájmu koloniální budovy udržovat, přičemž zmar se ještě umocnil ve chvíli, kdy se ukázalo, že hlavní nádražní budova v Lomé je hlídaná místní nepříliš bystrou, zato velmi arogantní policií a její focení je považováno za špionáž. Jediné, co tak trochu stálo za pozornost, byl Palais de Lomé, kde sídlila německá koloniální správa a který se zjevně těší péči. Škoda, že pokud nemáte zájem o africké umění, tak se do něj nedostane a můžete obdivovat akorát okolní zahradu, ve které vám zahradník a průvodce v jednom ukazuje létající ptáky. To vše na dohled pláže, na které nikdo v zásadě není. Jedinou skutečnou německou připomínkou je místní restaurace Alt Munchen, ve které si můžete dát bramborový salát, vinnou klobásu a točené pivo. Údajně se jedná o nejlepší podnik v zemi.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
.png)
