Pokud to půjde dobře, můžou čeští fotbalisté narazit v základní skupině MS vedle Jižní Koreje a Mexika také na Jihoafrickou republiku, která se společně s Alžírskem, Egyptem, Ghanou, Marokem, Pobřežím slonoviny, Senegalem, Kapverdami a Tuniskem kvalifikovala na největší fotbalový svátek příštího roku. Vztahy mezi fotbalovou Afrikou a Českem jsou ale mnohem barvitější a zajímavější než jen potenciální střet v základní skupině MS, přičemž vlajkovou lodí vzájemných vztahů bylo ovládnutí druholigového fotbalového Vyškova kamerunským milionářem, jenž chtěl z moravského klubu udělat vstupní bránu pro africké fotbalisty do Evropy.
Pro řadu Afričanů představuje fotbal jednu z nejdostupnějších možností, jak prostřednictvím svého talentu, píle a vrozených fyzických predispozic získat lepší životní podmínky ať už doma nebo v zahraničí. Všeobecná dominance fotbalu jako nejrozšířenějšího a nejoblíbenějšího sportu je v Africe všudypřítomná a s výjimkou několika bývalých britských kolonií se jedná o rozhodně nejrozšířenější zábavu. Je vlastně paradoxní, že jediné dosavadní mistroství světa ve fotbale se v roce 2010 uskutečnilo v Jihoafrické republice, která za národní sport č. 1 považuje rugby, v němž je nejlepší na světě. Ačkoliv světový fotbalový šampionát před 15 lety vzbudil všeobecné nadšení, k rozvoji popularity fotbalu v nejvyspělejší zemi světa nedošlo do takové míry, jak se před rokem 2010 předpokládalo. Je to dáno i tím, že rugby, jenž bylo dlouho vnímáno jako sport bílých, postupně inkorporovalo hráče i jiné barvy pleti, přičemž v roce 2025 se kapitánem národního týmu stal poprvé v jeho historii černoch Siya Kolisi. Fotbal, jenž byl dlouho sportem „barevných“, se tím definitivě dostal na druhou kolej, o čemž se konečně přesvědčíte na vlastní oči kdykoliv v zemi budete v době jakéhokoliv mezinárodní zápasu. Poznáte to jednoduše podle toho, že i obsluha benziny bude na sobě mít dres „Springboks“, zatímco o národní fotbalový dres nikde ani nezakopnete. Navzdory druhořadosti fotbalu je národní liga v JAR považována za nejbohatší na kontinentu a místní stadiony za zdaleka nejlepší. Třešničkou na dortu je Soweto derby, neboli souboj dvou týmů z předměstí největšího jihoafrického slumu, jež se se svou atmosférou plnou vuvuzel řadí k nejokázalejším na světě. Ani slušné zázemí však nezajišťuje jihoafrické fotbalové reprezentaci nejlepší pověst, což se konečně potvrdilo právě na zmiňovaném mistrovství 2010, kdy jako pořadatelská země ani nepostoupila ze základní skupiny. To, že se JAR probojovala do základní skupiny nadcházejícího mistrovství je tak vlastně překvapivý úspěch.
Kromě JAR není fotbal v kurzu ani v Namibii, kde necelé tři miliony obyvatel rovněž preferují rugby. Naopak v Zimbabwe má rugby konkurenta v podobě kriketu (a v minulosti také pozemního hokeje), zatímco v Keni, Ugandě a Etiopie dominuje atletika. Naopak největší podporu má fotbal ve střední a západní Africe, ze které se také rekrutují talenti směřující do celého světa, Českou republiku nevyjímaje. Podle počtu vítězství Afrického poháru národů, kontinentální obdoby mistrovství Evropy konající se každé dva roky, má nejsilnější reprezentaci Egypt, následovanou Kamerunem, Nigérií, Ghanou a Pobřežím slonoviny. K absolutním světovým legendám patří jediný africký držitel Zlatého míče z roku 1995, liberijský George Weah, který přetavil sportovní úspěch do politické dominance a v letech 2018-2024 byl prezidentem Libérie. Asi nejpopulárnějším krokem bylo zpřístupnění bakalářského vzdělání, které jeho rozhodnutím začalo být poskytováno zdarma, což mělo přispět k rozvoji jinak nefungující země. Politické ambice má také nejlepší kamerunský střelec Samuel Eto’o, jenž se stal velvyslancem pro sport při UNESCO a jeho působení v roli ambasadora je všeobecně hodnocen pozitivně. Prezidentské ambice zatím nemá vzhledem k tomu, že v Kamerunu nedávno obhájila mandát 92letá hlava státu, která se očividně kariéry vzdá až když umře.
Historickým okamžikem pro náš fotbal byl vstup africké fotbalové skupiny Rainbow Sports kamerunského podnikatele Kingsley Pungonga, jehož cílem bylo vytvořit z České republiky vstupní bránu pro africké talenty na evropský, potažmo světový trh. Jako vhodný partner byl vytipován klub z Vyškova, jehož převzetí se jevilo jako snazší než nákup prvoligového týmu a skutečně se v letech 2017 až 2024 Vyškov stal pro řadu mladých talentů první volbou před Portugalskem či Belgií. Díky africkému vedení klubu a silné síti agentů působících v západní Africe se u Brna objevili hráči od Senegalu po Kamerun, kteří později odešli dál do Evropy, tedy do lepších národních lig, z nichž mají větší šanci uspět na mezinárodní scéně a vydělat lepší peníze. Pro Vyškov se jednalo o lukrativní spolupráci, protože za relativně minimální náklady se do místního klubu dostávali schopní hráči, kteří byli následně prodávání za násobně vyšší cenu, což zajistilo neznámému moravskému klubu zajímavý zdroj příjmů. Vyškov tak mohl vybudovat slušný klub bez velkého rozpočtu a uchytit se na fotbalové mapě střední Evropy.
Zatímco působení kamerunského milionáře bylo hodnoceno veskrze pozitivně, mnohem větší kontroverze vzbudil prodej SK Dynamo České Budějovice, do nějž v létě 2025 byla zaangažována nigerijsko-britská podnikatelka Dorothy Nneka Ede. Někteří o ní hovoří jako o skutečné majitelce klubu, jiní jako o zprostředkovatelce prodeje, nicméně bez ohledu na formu jejího zapojení se jedná o nejaktivnější ženu působící na evropské/světové fotbalové byznysové scéně. Své podnikatelské úmysly dala poprvé najevo už v roce 2020, kdy koupila fotbalový klub v portugalské Évoře, čímž získala pozornost celého světa.
Je možné, že africké řady týmů účastnících se nadcházejícího MS 2026 budou ještě rozšířeny o DR Kongo, která se stejně jako ČR účastní baráže. Doufejme, že z ní český tým postoupí a střetne se s jihoafrickou reprezentací, které by rozhodně mohl konkurovat. Prozatím jediné střetnutí v roce 1997 skončilo remízou.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
