Ačkoliv Afriku stereotypně spojujeme s chudobou, skutečnost je taková, že jedny z nejvyšších cen spotřebního zboží jsou právě v největších afrických aglomeracích, kde účtenka za obyčejnou kávu v lepší kavárně atakuje 150 korun a třetinka piva 110. V nejlepším angolském nákupním domě narazíte na cenovky, u kterých přemýšlíte, zda obyčejné tričko není náhodou protkáno neviditelnými zlatými nitěmi a zda je skutečně nutné za nepříliš valnou večeři, která ovšem zahrnuje kus masa, platit v přepočtu tisícovku, když jste se zase tak moc nenajedli. Pro jistotu karty neberou a pro hotovost se musíte vydat k bankomatu, který neomylně poznáte podle toho, že kolem je klubko lidí předstírajících frontu. Afrika není levný kontinent a pro cizince s jinou barvou pleti dvakrát ne.
Fungování tržních mechanismů je v Africe značné omezené, což společně s velmi omezenou konkurencí, nesoběstačností v produkci potravin, místy silnou komunitou expatů z různých částí světa i obrovskými překážkami bránícími volnému obchodu má za následek velmi vysoké ceny prakticky ve všech afrických metropolích. Současně platí, že za vynaložené peníze prakticky nikdy nedostanete očekávanou službu, a to i když spoléháte na zavedené mezinárodní hotelové řetězce, které by měly nabízet standardizované služby. To nabízí, ovšem v africkém provedení, takže se snadno stane, že hotelová restaurace má obsáhlý jídelní lístek, ze kterého ale mají dvě věci – kuře a rybu. Pokud budete v Africe jen krátce a na exotické dovolené, ani si toho pravděpodobně nevšimnete, protože vysoká cena kdesi v buši na safari je ospravedlnitelná, stejně tak jako hotelové služby v resortu na pláži. Nenechte se však ukolébat představou, že takto to funguje i mimo turisticky exponovaná místa a už vůbec, že standard, který dostáváte jako cizinec v prázdninovém středisku je běžný. Není a čím více se ponoříte do nitra kontinentu, tím více budete zjišťovat, že existují dvojí ceny (pro cizince a pro místní), že pokud se dobře nevybavíte na cestu např. dámskými hygienickými potřebami, tak na jejich nákup můžete ve většině Afriky zapomenout (mj. to je jeden z důvodů gynekologických obtíží řady žen) a že se budete ocitat v situacích, kdy vám vaše platební karty budou k ničemu, protože bankomaty buď nemají hotovost nebo jsou určeny jen pro místní karty. Snadno zjistíte, že po třech výběrech za celkových asi 900 Kč vám bankomat kartu schvátí a rozhodně nenavrátí, že zákaznické info linky jsou v tomto případě jen tipem pro call centrum, kde čeká nová západní karta s hotovostí a že jediný skutečně efektivní způsob, jak vyměnit hotovost, je najít si překupníka a čekat, až odněkud přijde s ruličkou peněz. Africké měny navíc mají tu vlastnost, že podléhají inflaci a řada z nich má bankovky v hodnotě 1000, 5000 10 000 něčeho, takže těch ruliček od překupníka bude spíš víc a vy si je musíte na místě přepočítat. Čas od času vláda provede měnovou reformu, takže škrte na znehodnocené bankovce pár nul a řekne, že od teď se platí „novou dobrou a ne starou“ (dobra je měna na ostrově Svatý Tomáš a Princův ostrov a je považována vůči americkému dolaru za vůbec nejslabší v celé Africe).
Překupníci s penězi jsou nedílnou součástí ekosystému, v němž jen doufáte, že narazíte na poctivce, který vám dá alespoň aktuální bankovky. Pamatuji si, jak jsem seděla v angolské knajpě, čekala současně na jídlo a překupníka, který přišel za dvě hodiny s tím, že sháněl peníze za mých 100 USD a že má jen ekvivalent 90. Cenovky existují a pokud chcete mít jistotu, že se jimi budou všichni řídit, zamiřte do jakékoliv služby (obchodu, kadeřnictví, kavárny) provozované Libanonci. Libanonská diaspora je v Africe mimořádně silná a v některých místech doslova jediná, která roztáčí kola kapitalismu do té míry, že v obchodech narazíte na plný regál.
Místní si proto pro realizaci obchodních transakcí vytvořili napříč kontinentem velmi svébytné a svérázné metody, které jim pomáhají přežít v nepříliš jistém ekonomickém klima. Vlajkovou lodí jsou určitě keňská M-PESA, jejichž používání je spojena s vlastnictvím telefonu a čísla. Víc nepotřebujete. Stačí u operátora nahlásit, že chcete M-PESA účet a za chvíli už z mobilu provádíte nákup doslova čehokoliv od vstupenek přes pouliční občerstvení až po objednávání mototaxi. Pěti či šestimístné kódy pro transakce jsou doslova všude a jejich využívání je rozhodně rozumnější než nosit po kapsách bankovky. Je mnohem větší šance, že vám je ukradnou, případně nebudou mít nazpět, protože každý slušný člověk platí M-PESA. Svízel přichází, když nejde internet, což se ve východní Africe stává pravidelně v době volebních kampaní, kdy ten, kdo má zvítězit, jej preventivě vypne. Nastává zmatek, lidé nemají přístup k penězům, všechno se skokově zdraží, což je má udržet daleko od chuti pořádat politické protesty.
Zcela samostatnou kapitolou je Nigérie, čtvrtmiliardová země, která o sobě tvrdí, že je největší Afrikou ekonomikou, což v principu závisí spíše na ceně ropy na světovém trhu nežli na schopnostech nigerijského hospodářství. V zemi je velmi limitována možnost platit evropskými kartami, takže jediná možnost je zvolit velmi drahý hotel, kde vás terminál neodmítne. Už je ale velká šance, že vás odmítne v první restauraci, obchodě, zkrátka kdekoliv jinde. Online platby rovněž nefungují a zkoušíte-li třeba booking, buď zjistíte, že cena je absolutně přestřelená (lepší případ) nebo že je platba možná pouze na místě. Jste v pasti, protože na místě neberou karty. Hotovost vám bankomat vydá zhruba do tisícovky a k tomu si napočítá zhruba stejně vysoké poplatky, takže ani to není řešení. Výměna hotovosti v bance vyžaduje nejen trpělivost a hodně času, ale může zkolabovat také na tom, že nemáte místní ID. Jistě vám své ID nabídne nějaký zaměstnanec směnárny nebo banky, ovšem v jakém kurzu budete měnit, nechtějte vědět a možná rovnou hotovost spalte. Jako cizinec máte velmi omezené možnosti, což je koneckonců jeden z důvodů, proč se do Nigérie na prázdniny nejezdí. Naproti tomu místní fungují naprosto bezhotovostně, a to proto, že si vytvořili systém „lidských bankomatů“. Doslova všude narazíte na cedulky POS, což je zkratka pro Point of Sale, neboli místo, kde sedí na štokrleti člověk s terminálem a igelitkou. Vy mu podáte NIGERIJSKOU kartu, zadáte výběr a za drobný poplatek v řádu jednotek korun dostanete z igelitky požadovanou hotovost. Když je igelitka prázdná, jde se za bossem, který odněkud přinese další plnou tašku. Systém funguje skvěle, rychle a překvapivě bezpečně na to, jaká kriminalita v Nigérii panuje. Všichni jsou ale na POS v zásadě závislí, takže existují nevyřčená pravidla, jak se k těmto osobám chovat.
Pochopitelně ale Afrika je natolik pestrým světem, že i zde existují místa, v nichž vše funguje tak, jak si představujeme my. Skvělým příkladem jsou JAR a Namibie, kde řada míst je zcela bezhotovotstních, servis v oblasti služeb, kvality jídla je bezkonkurenční a vy jako návštěvník z Evropy si budete připadat jako v jiném světě. Tady Libanonců netřeba, protože systém funguje.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
