Zatímco v roce 1880 bylo pod kontrolou Evropanů jen asi 10 % celkového území Afriky, o 35 let později na počátku 1. světové války to bylo již 90 %, přičemž těch chybějících deset tvořilo území Etiopie a Libérie, jediných dvou nikdy nekolonizovaných afrických států. Zbytek kontinentu byl rozdělen mezi evropské státy, přičemž právě Berlínská konference z přelomu let 1884/1885 vytvořila základy politického uspořádání Afriky, jež jen s malými změnami přetrvaly až do současnosti. Berlínského jednání, kterým vyvrcholila tzv. rvačka o Afriku, se zúčastnili zástupci 14 zemi včetně USA, přičemž závěrečný dokument potvrdil principy, podle nichž měla být Afrika rozdělena. Pro úplnost doplňme, proč se Afrika dostala do centra evropské pozornosti až tak pozdě navzdory faktu, že se geograficky nachází blízko Evropy a cesty kolem jejího pobřeží předcházely těm, které směřovaly na západní hemisféru. Podstatu toho, proč se boj o Afriku rozhořel až na sklonku 19. století, můžeme spatřovat jednat v osamostatnění Latinské Ameriky na počátku 19. století, která do té doby byla hlavním zájmem evropských mocností, které z ní získávaly přírodní bohatství pro své zbohatnutí. Po Napoleonských válkách však došlo k vyhlášení nezávislosti latinskoamerických států a zájem Evropy se nutně přesunul někam jinam. S tím také souvisí úpadek Portugalska a Španělska, jež inklinovaly právě k Americe, zatímco Francie Británie zaměřovaly svou pozornost v mnohem větší míře na Afriku. Druhý důvod můžeme hledat v rostoucí potřebě Evropy po surovinách, a to v návaznosti na průmyslovou revoluci. Schopnost Evropanů pronikat stále více do nitra Afrika přinášela také poznání obrovského přírodního bohatství ukrytého v pralesích či hluboko pod zemí a stala se základem dalšího evropského hospodářského rozmach. Jen těžko si představit vzestup evropského automobilismu bez obrovských nalezišť kaučuku hluboko v Africe. A konečně za třetí, vlastnictví kolonií symbolizovalo imperiální status, o jehož přiznání všechny evropské země usilovaly. Ty, které kolonie nezískaly, byl vnímány v globálním měřítku jako druhořadé. Příkladem budiž Rakousko-Uhersko.
Zásady Berlínské konference potvrdily princip efektivní okupace, základního stavebního kamene evropského rozdělení kontinentu, který počítal s tím, že vyhlásit správu je možné nad takovým územím, které je daná mocnost schopna reálně okupovat. Protože většina vnitrozemí nebyla ještě zmapována, využíval se zpravidla princip splavnosti řek, tj. příslušná armáda postupovala až do místa splavnosti řeky a oblast kolem ní prohlásila za své území. Alternativou bylo vytvoření umělých hranic od stolu, kdy se jednoduše do mapy zakreslily vodorovné a svislé čáry. Výsledkem bylo rozdělení etnických skupin pod různou evropskou administrativu, což zadělalo do budoucna problémy, stejně tak jako spojení historicky znesvářených skupin pod jednu úřední správu. Logika kreslení čar byla podpořena francouzskou ambicí propojit své africké državy od západu na východ, zatímco Britové šli od severu na jih. Portugalci si udrželi to, co jim patřilo před nástupem obou zmíněných velmocí, Italové a Němci přišli pozdě, takže na ně zůstaly ne zcela atraktivní místa jako Togo, Eritrea či Namibie, Španělé kromě Maroka měli jen maličkou državu ve Guinejském zálivu (a to ještě spíše omylem) a Belgičané zcela nepoměrně ke svým reálným schopnostem obsadili Kongo.
Pokud bych měla vybrat hlavní pozůstatky Berlínské konference, které z hlediska politické geografie ovlivňují fungování Afriky do současnosti neviditelněji, musím začít Demokratickou republikou Kongo. Druhý největší stát Afriky vznikl původně jako soukromá kolonie belgického krále Leopolda II., jenž se choval k získanému území tak strašně, že mu bylo odebráno a svěřeno Belgii jako takové. Při pohledu na mapu zjistíme, že druhé největší město Afriky Kinshasa se nachází v ústí řeky, která od sebe odděluje území původně portugalské Angoly a její exklávy Cabindy. Belgický král tak rozdělil svým počínáním dříve jednotné území, což v důsledku způsobilo vznik separatismu na území Cabindy a zadělalo na problémy. Dalším příkladem může být rozdělení etnických Somálců, kteří dnes obývají nejen Somálsko, ale také Džibutsko, sever Keni a etiopský Ogaden, přičemž právě idea pansomalismu stála za děsivou somálsko-etiopskou válku ze 70. let 20. století. V západní Africe bizarnost představuje Gambie, maličký pruh území vybíhající do srdce sousedního frankofonního Senegalu. Britové si po vítězné válce nad Francií vymínili, že do místa splavnosti řeky Gambie si zaberou území, čímž došlo k rozdělení etnik žijících najednou na území dvou států. Přímočaré vedení hranic napříč Saharou sice Francouzům ulehčilo administraci obrovského území, ovšem poté, co vyhlásily nezávislost státy jako Niger, Mali či Alžírsko, ocitli se jedineční Tuaregové žijící kočovným život na území nových států, které vůči sobě často pociťovaly nenávist. Z nomádů se najednou stali příslušníci státu, o jehož existenci vůbec netušili. Podíváme-li se na Namibii, neunikne nám podivné území, historicky pojmenované jako Capriviho pruh, jehož úkolem bylo propojit německou kolonii pokrytou převážně pískem s řekou Zambezi. Nepovedlo se, ale na mapě tento relikt zůstal do současnosti. Není s podivem, že právě obyvatelé tohoto kusu země se pokoušeli vyhlásit nezávislost, protože hlaví město bylo tak daleko, že jej většina tamních obyvatel nikdy nenavštívila. A konečně napadlo vás někdy, proč se nejvyšší vrchol Afriky nachází v Tanzanii? Podíváte-li se na mapu skutečně zblízka, uvidíte drobný „úskok“ v neprospěch sousední Keni. Celé to vzniklo jako dárek babičky svému vnukovi, jinými slovy britská královna Viktorie vládnoucí Keni darovala kopec svému vnukovi, německému císaři Vilémovi II. jako prezent. Výsledkem je, že z masového turismu na střechu Afriky dnes těží původně německá Východní Afrika, dnešní Tanzanie.
Vyplatí se událostem starých 140 let rozumět, protože díky tomu se současný zdánlivý zmatek, který nad Afrikou mnohdy vládne, bude zdát přeci jen o něco srozumitelnější.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.