Téma důchodů se v mých článcích objevuje s železnou pravidelností. Důvodem je skutečnost, že se jedná o největší výdaj v rámci českého státního rozpočtu a dále fakt, že se situace kolem důchodového systému v Čechách nevyvíjí dobře z hlediska demografického a v návaznosti na to i z hlediska ekonomického. Tentokrát se zaměřím na to, jak se na téma českých důchodů dívat prizmatem věku, kterého se Češi statisticky dožívají ve zdraví bez nutnosti dlouhodobé a intenzivní lékařské péče.
Pro začátek rekapitulace současných trendů: rostoucí počet osob v důchodovém věku pobírající penzi, prudce rostoucí výdaje státu na tuto kapitolu, prudce klesající počet nově živě narozených dětí a klesající počet ekonomicky aktivního obyvatelstva. Tyto vstupní parametry znamenají koktejl noční můry a zoufalství pro ty, kteří mají zajišťovat dlouhodobou udržitelnost důchodového systému. Ti, kteří mají tuto agendu na starost, pak mají v zásadě dvě
možnosti – méně vydat, nebo více vybrat. V Česku je dlouhodobě preferována varianta menších výdajů státní pokladny. Toho lze dosáhnout buď nižšími důchody či menším počtem důchodců. Poslední vládní garnitura šla cestou druhou skrze zavedení postupného zvyšování důchodového věku. Pro osoby narozené v roce 1989 a mladší půjde o pevnou hranici 67 let.[1]
Z hlediska ekonomických nákladů se zvýšení důchodového věku jeví jako řešení nejakceptovatelnější. Ovšem proti tomu stojí zdravotní kondice Čechů, která je – mírně
řečeno – neutěšená. Pokud se podíváme na tzv. věk dožitý ve zdraví, řadí se Česko spíše ke státům s horšími výsledky. V průměru se Čech dožije ve zdraví 62 let (resp. 62,6 u žen a 61,5 u mužů), což nás řadí až na 15. místo v rámci Evropské unie.[2] Toto číslo je nižší než současný důchodový věk a aktuálně je o 5 let nižší než ten nově stanovený. Samozřejmě je nutno vzít v potaz, že spolu s důchodovým věkem poroste též věk dožitý ve zdraví, ovšem nelze očekávat, že by druhý jmenovaný držel alespoň částečně tempo s prvním. Za poslední rok se „zdravý věk“ posunul toliko o 2 měsíce, což není důvod k bůhvíjaké radosti.
Co z toho plyne pro stát? Nemocný zaměstnanec rovná se nákladný zaměstnanec, který se může na dlouhou dobu přetransformovat z hodnot vytvářejícího jedince (tzn. z plátce odvodů) na jedince požívajícího sociální plnění jako je nemocenská, v závažnějších případech invalidní důchod. Ruku v ruce s tímto jde otázka rekvalifikací a mobility na trhu práce, jelikož nemalá část pracovních pozic není vykonavatelná osobami staršími již třeba 55 let, natož těmi o deset let staršími. Výkřiky typu „tak se mohou rekvalifikovat na vrátné“ považuji za knížecí rady, protože pak bychom nebyli montovna, ale velmoc v počtu vrátných na počet obyvatel. Na okraj je vhodné připomenout, že do celé problematiky vstupuje umělá inteligence, která bude počet pracovních míst do budoucna snižovat, nikoli naopak.
Zvyšování důchodového věku je parametr sice asi nejsnadněji změnitelný, ale souběžně je třeba pracovat na celé reformě českého pracovního trhu, protože se nám lehce může stát, že budeme mít hodně volných rukou, které ale nebudou mít „za co vzít“. Nesmíme opět zůstat v půli cesty.
