Čagoské ostrovy tvořené několika desítkami atolů, z nichž nejvýznamnější je ostrov Diego García, byly objeveny portugalským mořeplavcem Vasco da Gama, který u nich zakotvil při své cestě mezi Afrikou a Asií. S nástupem Velké Británie a Francie se ovládnutí ostrůvků dostalo do správy těch dvou evropských mocností, které je přičlenily částečně k Seychelám a částečně k Mauriciu, přičemž až do druhé poloviny 20. století jejich existence nebudila zvláštní zájem. Exotické ostrovky plné kokosových palem s pár tisíci obyvateli – tzv. Čagosany – se dostaly do centra pozornosti s postupující studenou válkou, kdy se ukazovalo, že vlastnictví pevniny kdesi v Indickém oceánu může mít nesmírný strategický význam, což vedlo Velkou Británii k ustanovení speciální územní jednotky – tzv. Britského indickooceánského teritoria v roce 1968. V důsledku rozhodnutí vytvořit na největším z ostrovů vojenskou základnu došlo k přesídlení původních obyvatel na Mauricius, přičemž zatímco Britové hovořili o evakuaci, domorodci celý proces, ukončený v roce 1972 označovali za deportaci. Důležité si je uvědomit, že v době ustanovení Britského indickooceánského teritoria byly Čagoské ostrovy součástí Mauriciu, který však byl britskou kolonií. Fakticky se tak jednalo o administrativní změnu v rámci britské správy, ke které nebylo třeba souhlasu vůbec nikoho.
Vznik vojenské základy byl výsledkem dohody mezi Británií a USA, přičemž právě Američané podmiňovali její vybudování tím, že Čagoské ostrovy budou bez civilního obyvatelstva. To, že Britové na tento požadavek přistoupili, bylo logické. V kontextu studené války bylo třeba zajistit mocenské a vojenské pozice proti sílícímu vlivu Sovětského svazu v prostoru jižní a jihovýchodní Asie a cena v podobě přesídlení pár tisícovek místních byla přijatelná. Navíc, význam ostrovů posílila kodifikace mezinárodního námořního práva, které ustanovilo vznik tzv. výsostných vod a také výlučné ekonomické zóny (EEZ) ve vzdálenosti 200 námořních mil od čáry pobřeží. Díky tomu platí, že ačkoliv pevnina Čagoských ostrovů dosahuje jen 63 km2, výsostné vody zabírají na 20 tisíc km2 a EEZ neuvěřitelných 636 tisíc km2!
Vysídlení Čagosané se dostali na samotnou periferii mauricijské společnosti a začali se potýkat s klasickými sociálně-patologickými jevy jako jsou alkoholismus, závislost na drogách či kriminalita. Prosperita ostrovního Mauricia, který patří k nejbohatším a nejvyspělejším africkým státům, jim zůstávala odepřena, což posilovalo jejich frustraci, jež vyústila v sérii soudních sporů s Velkou Británií. Spory se týkaly jak jejich práva na návrat domů, tak možnosti dodatečného odškodnění. Vleklá soudní řízení měla různé výsledky, od toho, že bylo Čagosanům řečeno, že mají žalovat Mauricius, neboť jsou držiteli jeho státního občanství, až po přiznání práva vybrané skupině přesídlenců na krátkou návštěvu jejich domoviny.
Ačkoliv se v 90. letech chvíli zdálo, že by se Čagosané mohli dočkat návratu zpět do vlasti, realita mezinárodních událostí po roce 2001 ukázala, že přijít o vojenskou základnu Diego García si Britové ani Američané nepřejí už proto, že právě odtud byly vedeny vojenské operace NATO v Afghánistánu či Iráku. Možnost strategického působení v exponovaném prostoru mezinárodních vztahů byla mnohem silnější než protesty pár desítek lidí, volajících po vzniku samostatného státu, který by počtem svých obyvatel předčil akorát Vatikán.
Postupné změny se začaly odehrávat od roku 2016, přičemž výsledkem dlouhého procesu vyjednávání mezi vládami Británie a Mauriciu byla dohoda o předání správy Čagoských ostrovů v roce 2024. Smlouva vstoupila v platnost v minulých dnech a potvrdila předání správy do rukou Mauricia s tím, že základna zůstane v britsko-amerických rukou na dalších 99 let. Jako formu kompenzace bude Mauriciu placen pravidelný pronájem ve výši 100 milionů liber ročně, na kterém se budou podílet vedle USA také Austrálie, Nový Zéland a Kanada. Rovněž byl ustanoven speciální fond, z nějž mají být podporování přesídlení Čagosané, jež zaplnili britské ulice s tím, že s dohodou nesouhlasí a požadují návrat domů. To se jim rozhodně nepodaří a myšlenka na vyhlášení samostatnosti bude postupně slábnout s tím, jak se bude snižovat počet těch, kteří se na Čagoských ostrovech skutečně narodili.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
