V letních měsících se zpravidla důležité zprávy nevyskytují tak četně jako cukety nebo úžehy (i když těch letos určitě také nebyl přehršel – alespoň v červenci). Ale o to spíš vyčnívá jedna z červencových událostí, ze které málokterá hlava nezůstala horká: 27. července byla v Trumpově golfovém resortu Turnberry ve Skotsku uzavřena obchodní dohoda mezi USA a EU, která je završením snah zastavit „transatlantickou“ obchodní válku. Završena ovšem nebyla diskuze, jestli je tato dohoda dobrá, nebo špatná, případně výhodná především jen pro jednu ze smluvních stran. A co dohodě předcházelo?
Když Trumpova administrativa začala uplatňovat novou politiku cel, reagovala odborná i laická veřejnost s přezíravým pohoršením: Ten člověk se vrací do 18. století, je to ryzí merkantilismus, na tom přece nemůže nikdo vydělat. Komentátoři při tom většinou neuvážili, že naplňování strategií bývá spojeno s náklady a že tyto náklady jsou ospravedlněny strategickými cíli, které mají být naplněny. Spojené státy americké se dlouhodobě potýkají s neudržitelnými schodky zahraničního obchodu. Jediný důvod, proč neudržitelnost celkem dlouho drží, je ten, že americký dolar je globální rezervní měna. Právě trvající zájem o dolar vede k tomu, že nedochází k oslabení dolaru, nepolevuje-li zájem o něj.
Ze stejného důvodu se do hodnoty americké měny bezprostředně nepropisuje schodkové financování amerických veřejných výdajů – americké dluhopisy jsou žádané, a tím pádem financování dluhu relativně levné. Zodpovědný hospodář ovšem nemůže počítat s tím, že tato bublina nikdy nepraskne. Zdražení dovozu, které bude nést americký odběratel, je tedy mimo jiné způsobem, jak řešit veřejné finance bez nutnosti zvyšování daní. A to navzdory tomu, že poptávané množství zboží v některých oblastech ekonomiky nepochybně klesne. Stranou může zůstat i to, že nárůst domácí produkce, který chce Trump Američanům doručit, bude pozvolný. Nebo také to, že roli může sehrát i Trumpův pocit, že ho celý svět bere zkrátka. A pokud Kurt Cobain říkal „To, že jsi paranoidní, neznamená, že po tobě nejdou“, možná má podobný pocit i Donald Trump.
Klíčové je uvědomit si, že USA už dávno identifikovaly jako svého hlavního vyzyvatele Čínu. A že vidí, jakým způsobem jsou využívány obrovské obchodní přebytky, která Čína má: Čína si nakupuje ekonomický i politický vliv, zejména v Africe, ale nejen v Africe: Podporuje svoje elity na Západě pro získávání klíčového know-how, ať už jde o „konvenční“ cestu v podobě vzdělávání, nebo o průmyslovou špionáž, nebo o kombinaci obojího. Zastavit čínskou spanilou jízdu její snahy o přepis globálních poměrů se bez nákladů neobejde; přesto náklady těchto taktických kroků můžou přinést ve výsledku zisk, bude-li americká strategie úspěšná.
Kdybychom my, myšleno Evropa, dobře chápali, o co jde v současnosti v mezinárodním měřítku Američanům, jistě i Američané by lépe porozuměli, že zájmy Evropanů se soustředí na udržení Ruska v jeho mezinárodně uznaných hranicích, tedy i těch, které má se sousední Ruskem napadenou Ukrajinou. Pochopení Evropy pro americký zájem vůči Číně by ovšem těžko mohlo zahrnovat pokračování Zeleného údělu eufemisticky z anglického Green Deal, překládaného jako Zelená dohoda. Vhodnější označení těchto snah vyfoukl dotčeným již Art Arfons, který v letech 1964 a 1965 stanovil tehdy světový rychlostní rekord s vozidlem Green Monster. Konkrétně 7. listopadu 1965 se jednalo o 927,67 km/h.
Pokud zelená tranzice stojí primárně na čínských surovinách i produktech a nikoliv amerických fosilních zdrojích. To je ovšem ten prostor pro win-win, nebo přesněji „ty mně, já tobě“, který evropské elity nechtějí rozpoznat.
Američané tak prostor pro vyjednávání s Evropskou unií sami vymezili úvodním „výstřelem“ v podobě 30-50% cel, což je řádový nárůst sazby oproti původním průměrným necelým 5 %. Pokud je výslednou podobou clo ve výši 15 % na evropský dovoz do USA, může se to jevit jako rozumný kompromis. Dovozní sazba pro dovoz z USA naopak klesá na nulu; jen u automobilů se snižuje z 10 % na 2,5 %. Navíc se EU zavázala nakoupit od USA energie za 750 miliard dolarů a investovat 600 miliard do amerického vojenského vybavení. Vzhledem k tomu, že dojednaná obchodní dohoda je politickým rámcem, nikoliv smluvním závazkem, svádí to některé analytiky k závěru, že Evropa přece nevyjednala nic špatně, když virtuální závazky nakonec nemusí dodržet. Že by to byl vyjednal Švejk?
Kromě toho se ti, kteří dohodu chtějí (nebo musejí) ocenit, pokoušejí aplikovat zásadu, že každá mince má dvě strany: Přece pokud Američané nasadí cla na dovážené výrobky, dopady odnesou američtí spotřebitelé, ale ti evropští budou těžit z nulových celních sazeb na služby od Googlu nebo Mety (hurá!). Přece pokud evropské firmy budou nuceny opustit americký trh, budou se muset soustředit na evropský a ve vyšší konkurenci zlevňovat Evropanům. To jistě má svoji logiku, ale nanejvýš v úrovni „na všem zlém je něco dobré“. Mimochodem na floskuli, že „každý prů… je třeba brát jako výzvu“ jsem již poměrně alergický. Ztráta konkurenceschopnosti evropských producentů na americkém trhu nevyhnutelně povede ke snížení jejich ziskovosti, což bude představovat ztráty pro evropské ekonomiky, jejich hospodářský růst a ovšem trh práce (zaměstnanost). Optimistická představa o nárůstu konkurence na evropském trhu a zefektivnění firem bude z krátkodobého hlediska nevyhnutelně narážet právě na bezprostřední ekonomické dopady v podobě poklesu exportních příjmů a počtu pracovních míst v exportních odvětvích.
Uvážíme-li, že Evropská unie ekonomicky od roku 2008 prakticky stagnuje s oživením v posledních čtyřech letech, zatímco USA (i Čína) setrvale rostou, můžou chystané celní bariéry nový křehký evropský růst rychle zadusit. Přitom nelze mít za zlé reprezentantům USA, že vyjednávají takové podmínky, které zohledňují jejich zájem. Negativně můžeme hodnotit právě a jen to, jakou vyjednávací pozici má Evropská unie reprezentovaná Evropskou komisí v čele s Ursulou van der Leyenovou (úměrnou výkonu evropské ekonomiky) a co nad rámec této pozice byla Evropa schopna prostřednictvím své reprezentace dojednat. Je pak poměrně málo překvapivé, že většina nezávislých hodnotitelů se k dosažené dohodě staví rozpačitě, a pokud tedy není co pochválit v parametrech dohody, oceňují alespoň to, že nějaká vznikla (zmírnění nejistoty). A Hospodářská komora ČR se Svazem průmyslu a dopravy raději rovnou doporučují diverzifikaci obchodních partnerů.
Doufejme tedy, že letošní srpen bude již poslem lepších zpráv. Alespoň pokud jde o kvalitu vody na koupalištích nebo rozmanitost receptů na zužitkování cuketové úrody.