Můžeme se tedy v klidu věnovat sami sobě a pozornost zaměřit na státníky, kteří na osud Evropy mají přeci jen přímější vliv než státníci jiných zemí a jejich vrtochy, neboť se jedná o subjekty, nikoliv objekty zdejšího dění. Nedávno proběhly volby v zemi, která je ekonomickým kmenem Evropy, v Německu: Vezmeme-li padesátku evropských zemí, je hrubý domácí produkt Německa ve výši více než 110 bilionů korun roven HDP 35 zemí ve spodní části žebříčku, Norskem počínaje, Monakem konče. Protože německými hospodářským tahouny jsou Severní Porýní-Vestfálsko, Bavorsko a Bádensko-Württembersko, představuje „17. spolková země“ Česko se svými 8 bilióny přibližně zemi typu Hesenska. Pokud jsme přirovnali Německo ke kmenu, je ale nutno dodat, že už není tím dubiskem, jako bývalo.
Výsledek voleb do Německého spolkového sněmu, dolní komory parlamentu, od kterých se odvozuje osoba kancléře, hlavního představitele výkonné moci v Německu, tak představuje pro Evropu (a zejména nás Čechy, na Němce ekonomicky navázané tak, jako je evropská bezpečnost navázaná na Američany) důležitější zprávu než politické poměry jinde ve světě. A jak už známo, tzv. prvním na pásce v těchto volbách byl předseda CDU, Křesťanskodemokratické unie Německa, Friedrich Merz. I když volební výsledek křesťanských demokratů nebyl zdaleka tak zářný, jak byla CDU v minulosti zvyklá, je Merz naprosto pravděpodobným novým německým kancléřem a vystačí si přitom s jedním koaličním partnerem. Přestože tak tento protipól Angely Merkelové v CDU po dlouhém snažení dosáhl kýžené mety, jednoduché to ale mít nebude.
V současnosti si už asi málokdo vzpomene na jména Annegret Krampová-Karrenbauerová nebo Armin Laschet, jména bývalých předsedů, kteří byli příčinou toho, že se Friedrich Merz stal se svými mírně pravicovými (společensky konzervativními a ekonomicky liberálními) postoji předsedou jmenovitě středopravicové CDU až na třetí pokus. Strana totiž pod vedením Angely Merkelové opustila původní politickou polohu a přesunula se do levé části spektra, kde akceptovala větší státní zasahování do ekonomiky i „vylepšování“ společnosti – se všemi výsledky, které to přineslo – hospodářskou stagnací, nezvládnutou migrací („wir haben das nicht geschafft“), nejdražší energií na světě. Politický přesun CDU před Merzem měl za následek přelití voličské podpory k Alternativě pro Německo (AfD), která v ekonomických a kulturních otázkách do značné míry kopíruje původní postoje CDU.
AfD tak v současnosti disponuje stejnou podporou jako CDU (neuvažujeme-li koaličního partnera CSU), ale protože vykazuje vysokou míru euroskepticismu, je na německé politické scéně ostrakizována jako „krajně pravicová“. Z toho důvodu byla kolem AfD politiky z ostatních stran vybudována tzv. protipožární zeď zákazu spolupráce a pro Merze se tato zeď zatím jeví jako neprostupná. Při dlouhodobém přístupu k respektování, či spíše nerespektování výsledků voleb (týká se nejen Německa) se ale může jednat o protipožární zeď obsahující množství hořlavých komponentů. Přitom existence této bariéry může být past levicových stran, které s AfD nesdílejí politické postoje, a tedy ani významný koaliční potenciál. Oproti tomu CDU se odsuzuje ke spolupráci právě s levicovými stranami, což se může časem ukázat jako dokonalý paralyzér na některé zdravé postoje, které Friedrich Merz zastává.
Friedrich Merz vystupuje velmi protržně a podporuje snižování daní. Pokud mu ovšem jeho koaliční partner neumožní škrtat státní výdaje, může zůstat jen u zabránění jejich zvyšování. V oblasti energetiky Merz chápe význam jaderných elektráren, a pokud přímo Německo nepřivede zpět k těmto stabilním zdrojům, může aspoň jádro podpořit na evropské úrovni jako zelený zdroj. Na druhou stranu se i Merz drží některých dogmat zelené politiky, v rámci nichž například emisní povolenky považuje za tržní nástroj (sic!) dekarbonizace. Případně navrhuje snižovat ceny energií nikoliv návratem ke spolehlivým zdrojům, nýbrž poklesem daní z elektřiny, ze kterých se výstavba tzv. zelených zdrojů financuje. Tu by ovšem neomezoval, jen by ji finančně pokryl ze státního rozpočtu, tedy z jiných daní týchž daňových poplatníků.
V zahraniční politice u Merze nehrozí sentiment po ostpolitik představitelů SPD. Je tak velmi pravděpodobné, že zaujme mnohem méně holubičí postoj vůči Rusku, než měl jeho předchůdce, a že například dojde ke zvýšené podpoře Ukrajiny. Například odblokováním dodávek střel dlouhého doletu Taurus. Stejně tak se dá očekávat výraznější vymezení se vůči Číně a jejím snahám o globální hegemonii, navzdory německým automobilkám, obávajícím se o ztrátu své tamější pozice. Opět ale jde o to, jak se nový kancléř prosadí vůči svému koaličnímu partnerovi. V případě řešení problémů souvisejících s imigrací ze zemí dříve označovaných jako třetí svět, které se bohužel na skoro denní bázi projevují v nešťastném formátu „auto-nůž“ už Merz (coby zastánce „vedoucí kultury“ oproti Merkelové multikulturalismu) projevil výraznější angažmá i první snahy spolupracovat s AfD. Ale demonstrace (a útoky Antify proti některým centrálám CDU) ho v tomto vrátily zpět.
S ohledem na geografickou i ekonomickou provázanost je zřejmé, že dopady německé politiky na českou realitu jsou zásadní. Osoba německého kancléře, ať je jí kdokoliv, má ale v parlamentní demokracii s poměrným volebním systémem vždy mnohem omezenější manévrovací prostor než osoba prezidenta v demokracii prezidentské. Při sebeprosazení tak kancléř musí projevit mnohem víc osobního kouzla, a především politické zručnosti. Merzovou výhodou je, že jeho předchůdce, protivník a současně pravděpodobný koaliční partner (to se nevylučuje) nedisponuje přemírou ani jednoho. Do čela CDU se Merzovi podařilo proklouznout na třetí pokus. Kolik pokusů nyní asi dostane k prosazení svých politických představ?
Lumír Aschenbrenner, senátor a zastupitel města Plzně