Působení milic M23 podporovaných Rwandou ve východní Africe je ostře kritizováno ze strany jak prezidenta DR Konga, tak zástupci Africké unie, kteří argumentují porušením územní suverenity jedné z největších a potenciálně nejbohatších afrických zemí. Je faktem, že ačkoliv se na území Rwandy nenachází žádná významná naleziště vzácných nerostů, většina obchodu se uskutečňuje jejím prostřednictvím, což v důsledku vede k ekonomickému růstu a dalšímu přílivu zahraničních investic. Okolní země jako DR Kongo, ale také Uganda či Burundi na toto počínání nahlížejí s notnou dávkou nevole, neboť mají pocit, že rwandský Kagameho režim je ožebračuje a profituje z něčeho, na co nemá nárok. Je však na místě si uvědomit, že v oblasti působí desítky nejrůznějších ozbrojených skupin a M23 je „pouze“ nejúspěšnější z nich právě proto, že za sebou mají podporu země, jež ve srovnání s okolím funguje a není hrozbou pro své samotné obyvatele. Pokud se podíváme na reakci lidí dotčených násilím v posledních týdnech v oblasti kolem jezera Kivu, zjistíme, že to nejsou milice M23, které by byly pro místní bezprostřední hrozbou. Jsou to však jiné ozbrojené skupiny, které v zásadě žádné velení nemají a snaží se v nastalém zmatku profitovat na neštěstí těch, jež se ocitli uprostřed násilné vřavy bez jakékoliv ochrany. Ač totiž prezident DR Kongo tvrdí, že rebelové operují na jeho území, faktická schopnost jeho administrativy efektivně kontrolovat nejvýchodnější regiony Severního a Jižního Kivu je dlouhodobě takřka nulová.
Obyčejní lidé jsou pochopitelně násilím a následným nedostatkem základních komodit zasaženi nejvíce a snaží se své domovy opustit, přičemž „únikových“ cest je několik. Jako první se nabízí přesun v rámci konžského území, což však naráží na fakt, že v posledních dnech jednotky M23 obsadily vedle Gomy také druhé největší město regionu Bukavu. Současně se ukazuje, že členové M23 jsou problémem hlavně proto, že mají za sebou Rwandu a nikoliv proto, že by se chovali vysloveně nechutně jako je tomu v případě jiných ozbrojených skupin bez jasné velící struktury a účelu fungování. Na druhém místě se nabízí Rwanda, vzdálená jen pár desítek kilometrů, ovšem jen obtížně dosažitelná vzhledem ke schopnosti rwandských úřadů hranici efektivně kontrolovat. Na třetím místě je Uganda, jež s sdílí s DR Kongo hranici v oblasti Bwindi, kde žijí jedinečné gorily horské. Turistika spojená s návštěvou těchto jedinečných zvířat představuje pro Ugandu dosti důležitý zdroj příjmů do státního rozpočtu a je zřejmé, že vláda udělá vše proto, aby region zůstal co možná nejstabilnější. Odlehlá venkovská lokalita však současně není úplně lákavým místem pro život a možnost pokračovat dál do metropole Kampaly je prakticky nulová vzhledem ke vzdálenosti od postiženého místa.
Poslední volbou je Burundi, jakési historické „dvojče“ Rwandy, země sdílející se svým severním sousedem podobnou historii až do poloviny 90. let 20. století. Právě genocida ve Rwandě a následný vzestup Kagameho administrativy vedly k razantně odlišnému směřování a dnes, na začátku roku 2025 by nikoho nenapadlo, že by Burundi mohlo mít s Rwandou cokoliv společného. Země je extrémně chudá s výjimkou nejvyšších vládních představitelů, kteří břehy jezera Tanganika brázdí ve vozech Audi A8. Z hlavního města (a v zásadě jediného města) Bujumbury se z vládního rozhodnutí stalo „jen“ město, zatímco za novou metropoli byla zvolena Gitega, osada uprostřed džungle, kam nevede pořádná cesta a není ani letiště. Veškerý podstatný ekonomický život se tudíž i nadále odehrává v Bujumbuře, ležící na dohled konžské hranice, ke které vede pěkná asfaltová silnice. Už před současnou krizí se městem projížděla auta s konžskými značkami, jejíž majitelé skupovali bujumburské nemovitosti a navštěvovali jedinou místní restauraci, kde se dalo platit kartou. Už před krizí bylo evidentní, že pro bohaté Konžany je Burundi místem, kde si trochu oddechnout od mizerných životních podmínek panujících v jejich zemi a kde si dopřát trochu relaxu a rozkoše.
Jenže zatímco bohatí Konžané mohou profitovat z toho mála, co Burundi nabízí (a v porovnání s Rwandou je to skutečně tristní standard), lidé prchající před násilím skončí v dočasném příbytku někde na periferii, kam nevede ani zpevněná silnice (ty konečně kromě hlavních tahů nejsou ani v Bujumbuře), natož voda. Burundi patří k nejchudším zemím světa, takže příliv dalších lidí povede jen ke zhoršení už tak mizerné situace, na které má největší podíl tamní vláda.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
