Všechna nástupiště uklízí starší štíhlá paní, která například kolem košů na odpadky mokrým hadrem utírá i zámkovou dlažbu. Zvykl jsem si chodit na vlak o půl hodiny dříve, protože rád pozoruju nádražní ruch, lesklé koleje, mezi nimiž nedávno přibyly na určitých místech takové žluté plastové vypoukliny, což zřejmě nějak souvisí se zabezpečovací technikou, ale nevím. Dívám se na ně a dumám nad jejich funkcí, a při tom pozoruji tu paní, jak šikovně a velice rychlými pohyby uklízí. Začne od košů na odpadky, vysype je, vloží do nich nový pytel, rychle sebere kolem odpadky větší a pak postupně koná důkladnou očistu zakončenou tím „mokrým procesem“. Nevěřil jsem svým očím, když seskočila i do kolejiště a sbírala papíry a kelímky mezi kolejemi. Věděla, že musí rychle, protože za chvíli měl přijet k třetímu nástupišti motorový vlak od Příkosic, na jehož příjezd i odjezd se vždycky rád dívám.
Jednoho dne mi to nedalo a já s tou paní zapředl hovor. Chtěl jsem ji pochválit, jak tu má čisto a poctivě uklízí, jako by nádraží bylo její nebo je měla tuze ráda. Že koná velice záslužnou práci, protože my cestující sice máme čistotu a pořádek rádi, ale jak se to děje nás nezajímá. „No viďte, ale to kdybyste viděl, co všechno vy jste schopni tady nadělat, rozbité lahve, vajgly, ačkoli se tu nesmí kouřit, vy chlapi i močíte k těm košům nebo co, ba i poblít jste mi to tady schopni. To je pak práce. Vy totiž,“ a ukázala na mě prstem, „nemáte žádné vychování“. Sice vím, že to myslela v množném čísle, ale její prst mířil na mě, tak jak si to nebrat osobně. Proto jsem se rychle loučil s tím, že už mi pojede rychlík. „Ten vám jede až za devět minut a stejně bude mít pět minut zpoždění, máte čas.“
Měla pravdu, rychlík z Plzně na Prahu až na výjimky mívá akademických pět minut zpoždění, patří to k jeho dobrému tónu. I nadále tu paní obdivuji, například jak mrštně se z toho kolejiště umí vyšvihnout na perón, ale bavit se s ní už nechci.
Nádraží je veřejný, velice frekventovaný prostor, kterým projdou stovky, tisíce lidí. Jeden člověk, taková jedna paní notně přispívá k jeho přívětivosti, kterou vnímáme jako samozřejmost, protože tak to přeci má být. Z rokycanského nádraží jezdím velice často a mnoho let. A tak jeho prostředí, harmonie veřejného prostoru, se podílí na mém obrazu světa, aby byl lepší. A ta paní to svědomitě a odpovědně dělá, přestože její mzda patří k těm nejnižším.
Svého času jako zastupitel města Hořovice, které leží na trati mezi Berounem a Rokycany, vzal jsem si za úkol zlepšení pořádku na hořovickém nádraží, které v té době bylo – jedním slovem – hnusné, jako by se tam vůbec neuklízelo. Proč? Tehdejší Správa železniční dopravní cesty, dnes SŽC, zadala úklid nějaké úklidové agentuře, která velice nerada uklízela, ale zato velice ráda úklid fakturovala. Podařilo se mi tehdy zjistit, přestože nejprve tvrdili, že jejich obchodní smlouvy jsou tajné, jaké jsou podmínky plnění. Jednak to bylo neuvěřitelně drahé, jednak z toho, co měli dělat, prováděli sotva pětinu: Přijeli chlapi v dodávce, trochu koštětem pošmejdili po nádraží, zvratky nechali zvratky, za bukem si zakouřili, odhodili tam vajgly a papíry od svačiny a odjeli. Bylo jim to jedno. Pověřený pracovník SŽDC asi ani nic nekontroloval, všechno jim podepsal - bylo mu to jedno.
Nádraží je veřejný, velice frekventovaný prostor, kterým projdou stovky, tisíce lidí. Ti „kdosi“ spoluvytvářeli nepřívětivost doby, kterou pak začínáme považovat za nevyhnutelnou, aniž by nás zajímalo, proč to tak je. Vloudí se do úsudku o kvalitě nebo nekvalitě života, což nám vytváří horší obraz světa, než je a než by mohl být. Zvláště když to zažíváme denně.
Vnímám to spíše jako podobenství, spíše příměr, protože možná právě poznatky – hezké, a poznatky – odpudivé z veřejného prostoru, a také jak se v něm chováme, nás ovlivňují více, než si myslíme, a rozdělují nás více než politika, která ovšem lepší obraz o veřejném prostoru rovněž nevytváří.
Autor: Ondřej Vaculík