Každý rok se opakuje tento velký divadelní kus. Tisíce čtvrťáků se pustí do série zkoušek, které mají rozhodnout o tom, jaká bude jejich budoucnost. Přitom se systém tváří, jako kdyby čtyři roky studia, písemek a zkoušení nic neznamenaly. A pak? Stačí jeden špatný den, jedno zakolísání, jedna nešťastná otázka a bum – „Smůla, váš sen o vysoké škole se může rozplynout.“ Bravo, vskutku geniální systém zakončení středoškolského vzdělání.
Pojďme si teď dát společně chvilku na zamyšlení. Proč to vlastně děláme takhle? Proč bereme jednorázovou maturitu na samotný závěr čtyřletého studia jako svatý grál vzdělání? Odpověď je jednoduchá: Protože se to tak dělalo přeci vždycky. Ale uvažme. Co když je žák génius, ale v den maturity prostě onemocní. Smůla. Druhý pokus v září, ale už s cejchem propadlíka a s omezením možnosti nastoupit na vysokou školu. Co když někdo umí daný předmět bravurně, ale je to trémista a stres ho při maturitní zkoušce semele? Nezájem, školní systém je nemilosrdný. Neprospěl. Další. Co když je maturita jen divadlo pro veřejnost? Protože jestli se někdo opravdu něco naučil, pozná se to v průběhu celých čtyř let studia, nikoli jen během chvíle před maturitní komisí.
Fajn, tak jak by se to dalo vyřešit? Elegantní způsob by byl například kreditový systém místo ruské rulety. Představte si, že bychom namísto modelu „všechno nebo nic“ zavedli postupné skládání maturity v průběhu čtyřletého studia. Každý rok by žáci průběžně v dílčích částech plnily testy, seminární práce, zkoušky, praxe, za což by získávali kredity. A když by na konci čtvrtého ročníku měli nasbíráno dostatek kreditů, maturita by byla jejich. Nikdo by nebyl trestán za jeden špatný den, protože by se počítala celková práce během celého studia. Učitelé by se nemuseli stresovat s tím, že jejich žák zazmatkoval a kvůli tomu si ponesou špatnou reputaci. Ale hlavně, žáci by se konečně učili s vědomím, že se jim systematická a průběžná práce vyplatí.
Nabízí se otázka: Proč to vlastně ještě nemáme? Odpověď je nasnadě. Protože by to bylo moc logické a jednoduché. A jak všichni tušíme, školský systém miluje hlavně komplikace a zažité postupy, které už dávno ztratily smysl. Takže, přátelé, než zase budeme poslouchat politiky, jak se chvástají „zlepšováním školství“, možná bychom se jich měli zeptat: Proč stále trváme na maturitě jako historickém rituálu, když bychom mohli mít férovější systém odpovídající našemu století. Co myslíte? Je šance na změnu? Nebo zůstane tragikomická show nezměněna?
Autor: Petr Denk, středoškolský učitel