I po srpnové okupaci, i přes tuto zkušenost náš vztah k Rusku zůstal sentimentální. Viníkem naší okupace nebylo Rusko, ale Moskva a její zkostnatělá komunistická, bolševická ideologie. A tento omyl mnozí podnes nepřehodnotili, takže silnější Evropu a její sjednocení považují za škodlivé v obavě, aby neutrpěly naše národní zájmy. Jaké vlastně jsou?
Snahy o sjednocení Evropy mají bohatou historii. Už od roku 1922 Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi prosazuje novou ideu Panevropské unie, která má zmírnit hrozbu Druhé světové války. Pro tuto myšlenku získává významné osobnosti a politiky, také Tomáše Garigua Masaryka, který byl příznivcem federativního uspořádání. Hrabě Coudenhove–Kalergi, žijící na zámku v Poběžovicích, se také stává 1. prezidentem Mezinárodní Panevropské unie. Panevropská unie se sice neprosadila kvůli asi svému poněkud Rakousko-Uherskému půdorysu a později kvůli Druhé světové válce, ale stala se úhelným kamenem naší Evropské unie.
O Rusku Coudenhove-Kalergi napsal: „Dějiny staví Evropu před rozhodnutí, buď se povznese nad národní nepřátelství a sjednotí se do státního společenství, nebo padne za oběť ruské dobyvačnosti. Ruský imperialismus je daný jednou provždy, v okamžiku, kdy se mu naskytne možnost podřídit si Evropu, Rusko tuto možnost uskuteční, ať už bude rudé či bílé.“ Dále napsal: „Spolek s Ruskem směřuje k válce, spolek evropský k míru. Že ruská spojenecká politika ústí do rudé nebo bílé diktatury, evropská do demokracie.“
Od ruské invaze na Ukrajinu uplynou 22. února tři kruté roky.
Autor: Ondřej Vaculík