Margarita se sice narodila deset dnů před termínem, se 45 centimetry a váhou 2480 gramů patří spíše k menším miminkům, ale má se čile k světu, pomalu začíná přibírat na váze a hlavně - je v Čechách v bezpečí. „Moje sestra žije a pracuje tady kousek ve Staňkově. Nabízela mi hned od začátku ruské invaze, abych přijela. Já jsme ale nechtěla. Muže a domov mám v Žytomyru. Nakonec jsem se rozhodla spontánně, když kolem města začaly znít výbuchy a stupňovalo se to. Byl to spíš mateřský pud, abych zachránila děti, než že bych měla strach o sebe,“ popisuje až velmi čerstvé vzpomínky 34letá Marina Danylko.
Sbalila si jedno zavazadlo na kolečkách, vzala syna, těhotenskou knížku a 4. března ráno nastoupili na autobus do Lvova. Odtud zamířili na polskou hranici pěšky, stejně jako tisíce jiných žen a dětí. „Naštěstí je tam ale hodně dobrovolníků, kteří pomáhají a když viděli, že jsem těhotná s malých klukem, pomohli mi k hranicím a tam nám dali čaj a jídlo. Za pár hodin jsme se dostali do Polska a tam už na mě čekala sestra a odvezla mě k sobě do Staňkova,“ vypráví Marina.
Přijeli 5. března večer. Cesta trvala přes 30 hodin. Že by při ní předčasně porodila, si vůbec nepřipouštěla. „Spoléhala jsem na to, že termín mám až koncem března. A hlavně jsem myslela na to, že musím odvést syna. To mě dávalo největší sílu. A on mi to teď oplácí. Že se nám narodila holčička, jsme mužovi volali už půl hodinu po porodu. Ví to. Tady mi ale moc chybí. Nahrazuje ho ale syn Lev. Je sice malý ale vnímá tu situaci a dokáže mě pevně obejmout a říci, že všechno bude dobré,“ popisuje Marina Danylko, co v posledních dnech cítí.
Pravidelně také opakuje svůj vděk, jak jsou všichni v jejím okolí i v porodnici milí. „Dokonce, když jsem do Stoda přijela rodit, zavolali zdravotnici, která pochází z Ukrajiny a pracujte tu už několik let, aby mi překládala. To mi také hodně pomohlo, abych se uvolnila. Naštěstí už jsem rodila podruhé, takže jsem věděla, co mám dělat. Teď za mnou ta sestřička denně chodí a mluvíme spolu. Chtěla bych všem moc poděkovat, že jsou na mě hodní a milí. Samozřejmě se ale těším domů do Žytomyru. Doufám, že vše brzy přestane a že vám vaši pomoc budeme moci nějak oplatit,“ dodává mladá Ukrajinka, jejíž dcera bude mít už navždy v rodném listě Českou republiku a Stod.
