Západní Afrika nepatří historicky k regionům, kde by se Česká republika příliš angažovala, což mj. souvisí s tím, že oblast byla sférou zájmu Francie a české zahraniční zájmy se v Africe omezovaly na pár zemí, v nichž byly realizovány především klasické rozvojové projekty. V posledních letech se však v důsledku rostoucí migrace začalo západní Africe dostávat pozornosti i v Česku, přičemž mezníkem bylo otevření ambasády v malijském Bamaku, jejíž zavření k 1. lednu 2023 odráželo proměnu vnitropolitické situace v zemi a její příklon k Rusku. V průběhu roku 2023 bylo také ukončeno působení českých speciálních jednotek v Nigeru, kde rovněž proběhl vojenský převrat a nová vládní garnitura dala jasně najevo, že své spojence bude hledat v Moskvě. Připočteme-li k tomu proruské naladění Burkiny Faso, Čadu, Středoafrické republiky, Súdánu a v posledních týdnech také námluvy ze strany senegalského Dakaru či vstřícné počínání Gabonu stran obcházení protiruských sankcí, dostává avizované zapojení českých vojáků v Mauretánii mnohem komplexnější rozměr.
Mauretánie zůstává v podstatě jedinou zemí v západní Africe, která není ať už skrytě či otevřeně proruská a která má vůli řešit otázku migrace směřující skrze Saharu do Evropy. Migrační trasy totiž vedou přes území států Sahelu směrem na sever k pobřeží Středozemního moře či Atlantického oceánu, odkud lodě naložené lidmi směřují dál do Evropy. Obrovské území Sahary, kde na první pohled nic není, se tak stávají nekontrolovanými dálnicemi plnými pašeráků, kteří se nekonečnou krajinou pohybují poměrně svobodně a bez větších kontrol. Absence bezpečnostních checkpointů je směsicí neschopnosti, neochoty a nemožnosti centrálních vlád situaci efektivně kontrolovat, protože stačí pohled na mapu, aby člověk zjistil, že vybudovat fungující kontroly uprostřed ničeho je v podstatě nemožné. Právě proto zapojení v Mauretánii je velmi hodnotné, neboť si vláda v hlavním městě Nuakšottu uvědomuje své limitované možnosti reálně ovládat své území.
Na rozdíl od okolních států byla Mauretánie doposud ušetřena jakýchkoli teroristických útoků namířených proti Západu, které naopak sužují všechny ostatní zmíněné země. Nesmíme zapomínat ani na obrovské zásoby železné rudy přepravované po železnici, táhnoucí se podél zaminované západosaharsko-mauretánské hranice. Cesta nejdelšího a nejtěžšího vlakového spoje na světě má nejen své fanoušky mezi cestovali, ale především ukazuje na strategickou hodnotu 20. největší země světa, kterou ze 3/4 tvoří poušť a polopoušť. S tím, jak je Francie nucena své vojenské angažmá v západní Africe ukončovat, se otevírá okno příležitosti, které bychom měli využít už proto, že jinak budeme opět nadávat na fakt, že železná ruda skončila v rukou Číňanů, kteří nám prodávají finální výrobky za vysoké ceny.
Zapojení českých vojáků v zahraničí má své kritiky, kteří argumentují zpravidla tím, že nedává smysl se vměšovat do vývoje v cizích zemích, že české působení je v područí USA a že se máme starat hlavně o to, co se děje a proboha (sic!) hlavně nekupovat žádné další zbraně. Na to lze v zásadě říct několik protiargumentů: do NATO jsme vstoupili dobrovolně a je naší povinností závazky plnit, alternativou je vystoupit a zajistit si bezpečnost jinak, ovšem jak nikdo už neřekne, řešení „našich“ problémů nezačíná a nekončí v Železné Rudě, nýbrž se odehrává minimálně tam, kde jsou hranice EU a pokud máme ambice podpořit český export, je šíření povědomí o existenci České republiky nezbytným krokem. Představa, že domnělé „zlaté české ručičky“ něco ve světě budou znamenat bez toho, aniž bychom byli jako země na mezinárodní scéně aktivní, je nejen naivní, ale přímo hloupá.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
