Moje maminka měla pro nás, tři syny, také jakési tři stupně řekněme mírné duševní nebo tělesné slabosti, a to: mamlas, mameluk a bembek, o něž jsme se většinou střídali. Mamlas může být občasný a dočasný – člověk (rodu mužského) se toliko souběhem okolností dostává do situací, které mu nepřejí. Například není schopen něco vyřídit, a to ani napodruhé. Nebo zapomene někde šálu a cestou pro ni si vyvrkne nohu. Již třetí čepci nechal ve vlaku. Mameluk to má horší – přečasto něco zbabrá, nebo rozbije a porouchá, a že se mu to stane znovu, je nasnadě, vždyť on i tak vypadá. Nicméně i mameluk, dává-li si obzvláště pozor a vystříhá-li se všech pro něj riskantních situací, může své mameluctví utlumit až téměř do ztracena, takže nikdo ani nepozná, kým vlastně je.
Pouze bembek, podle mého, bembekem zůstává navždy a viditelně, neboť, podle mého, je to jakýsi předstupeň debila, moderně jde o úvod do lehké retardace. Bembek, ať dělá, co dělá, nikdy to není úplně ono. Bembek ovšem je v Čechách téměř neznám, pochází z jižní Moravy, odkud vinou, nebo díky svému bembectví nedokázal nikam dále proniknout. U nás doma jsem bembekem býval tak často, až jsem tuto omezenost přijal za svou, ba osvojil jsem si ji a sobě přizpůsobil, abych se v ní po celý život cítil dobře. Což je na druhé straně docela intelektuální výkon, ale vím o něm jenom já.
Až nyní mě napadá, jaké u nás doma maminka měla štěstí, že k těmto třem výrazům rodu mužského měla tři náležité syny. Cožpak by mohla být nějaká mamelučka, bembečka nebo mamlaska?
Ve své stavební praxi jsem se pouze jednou setkal s instalatérem, jímž byla žena. Sama se nenazývala instalatérkou, ale říkala, že je instalatér. Své povolání nechtěla mít odvozeno od mužského, chtěla být prostě „člověkem zabývajícím se instalatérstvím“, tedy instalatérem. Instalatér přeci může být jak rodu mužského, tak ženského, tvrdila. Rozšířila vžitou představu instalatéra i pro ženy. Takových případů je pochopitelně více, snad nejpatrnější je to v armádě, kde uniformované ženy nejsou vojačky, ale voják či důstojník, pokud se nemýlím. Žena rovněž není městskou strážnicí, ale strážníkem. A s emancipací žen se okruh těchto případů rozšiřuje, neboť ženy se možná podvědomě brání onomu odvozování od původně mužských povolání, nechtějí být stále těmi vyňatými z Adama. Tedy nikoli zednička, ale rovnou zedník, jemu naroveň, vč. dovednosti omítat strop.
Naproti tomu jsem velice rád, že všechny výše vyjmenované hanlivé výrazy rodu mužského zůstávají výsostně mužskými, a osobně se budu snažit, aby tomu tak bylo i v novém roce 2025. Ondřej Vaculík