Ambiciózní titul. Najednou nevím, jak ho naplnit smysluplně a srozumitelně.
Voltaire je symbol a ztělesnění 18. století. Slavný je dost, v Paříži má bulvár a na Deimu, měsíci planety Mars, je po něm pojmenován kráter. Zeptám-li se však svých vysokoškoláků (ne, nepřednáším francouzskou literaturu!), čím se proslavil, uvedu je do rozpaků. Odpovědi bývají koktavé a útržkovité. Záleží na tom? Co je nám po nějakém dědkovi v paruce, vyšlé z módy už před Velkou francouzskou revolucí? To je zas nějaký kvíz? Zvolte variantu ano nebo ne?
Ještě nedávno jsme si byli jisti – tedy, některé autority, kterým jsme v podstatě důvěřovali, si byly jisty –, že jsme dobyli prostor a podřídili mu čas. „Jsou tři ústřední body zeměkoule, velmi příhodně rozmístěné, jsou tři ústřední burzy, v Hongkongu, v Londýně a v New Yorku, slunce nad nimi nezapadá, díky vhodnému časovému posuvu a okamžitému propojení lze díky jim plnohodnotně obchodovat dvacet čtyři hodin denně z kteréhokoli místa na zeměkouli. To je globalismus, vítězství a veliká šance pro rovnost příležitostí. Stačí prostě nespat a nic už nám neuteče. A dostane se na všechny a konečně nastane blahobyt a mír,“ šeptaly svou vizí budoucností opojené hlasy a myslely to vážně.
Za pár desítek let už víme, že to nefunguje, že je to pitomost. A snad i tušíme, že není pitomosti, které by inteligentní člověk neuvěřil. Poznatek není nový, kdysi ho velmi elegantně formuloval Voltaire. Hlásal ho s divokou spektakulární vášní, která mu byla vlastní. Vzbuzoval emoce, mnozí na něho přísahali a mnozí ho pokládali za ďábla. Stal se ideovým otcem Velké francouzské revoluce, které se nedožil a s kterou by, jak lze předpokládat, posléze divoce nesouhlasil.
Dnes už není na Zemi místo, kam by nebylo možné docestovat podle daného jízdního řádu. Vrtulník přistane všude, ponorka dopluje pod antarktický led. Ač je prostor technicky ovládnut a dobyt, jsme od míru a well being, životní pohody, s každou minutou dále. Kolem nás velmi makavě třaská válka sveřepých bublin. Autority k tomu cosi blekotají, tohle je průšvih, jak se v tom vyznat, lépe zavřít oči. Iluze jsou pryč, jsme tam, kde jsme byli vždy, smrtelní a bezbranní. Kdekdo nás šidí a musíme se bránit, každá zbraň k tomu dobrá! Jsme chudinky!
Opravdu? Chudinka je hovínko za vraty, tohle rčení znám od babičky, říkalo se to u nás na Hradecku. Je-li prostor dobyt a denně drsněji dobýván, zbývá ještě čas, rozměr, který opomíjíme. Čas není jednosměrná jednogenerační magistrála, stoupající k nadějnému obzoru a beznadějně se překlánějící do stáří a smrti, čas je paměť. A paměť je velká věc; tvrdí mimo jiné, že lidé si jsou v čase rovni. Kdo věří, že chytří jsme až dnes a před námi žili nebozí, nedůležití a zaostalí pitomci, měl by se chytit za nos. Je to téze stejně scestná, jako spory koloniálních národů o to, zda jsou barevní přece jen do jisté míry lidé, nebo jenom dobytek. Dlouhodobě se uhájit nedá, dějiny posledních století jsou toho důkazem.
Dějiny nejsou nudnou snůškou zapomenutelných dat, ale pozvánkou k hostině. K báječné párty s nejchytřejšími, nejoslnivějšími lidmi světa. Kteří tu jsou pro nás! V naší generaci, pravda, taky takoví žijí, ale mají se životem spoustu práce, nemají čas! A upřímně řečeno, vás, tebe a mne, by si zrovna na kávu nepozvali, mají jiné starosti. Kdežto nebožtíci…takový Voltaire… s tím je vážně zábava! Je ho možno sledovat ze všech stran, směle se mu smát, šklebit se či nesouhlasit, on se už neurazí. A nepodrazí vás, je vděčný za zájem, za myšlenky, které třeba podnítí. Je to skutečně partner na úrovni, naučí vás – díky svému temperamentu i svým slabostem – barevnému vidění. Poznáte radost z nově formulovaných otázek!
Ale proč to všechno, proč si lámat hlavu, když tu máme umělou inteligenci?
Šikovně formulovat otázku, v tom je přece klíč úspěchu v zacházení s AI. A bez ní štěstí není. Doráží na nás jak vítr otevřenými okny, jako poryvy vichru, jako orkán. Všichni se děsíme její síly a hbitě se učíme řadám zkratek, abychom si aspoň s ní dovedli smysluplně povídat, aby nás nespláchla a neodnesla, kam vůbec nechceme…
Přidám vám k tomu ještě jednu zkratku: N. L. Moc se mi líbí, je od Voltaira. Tento citát naleznete v jeho Filosofickém slovníku (v českém vydání str.45) : Napišme na konec téměř všech kapitol o metafyzice dvě písmena, jež psali římští soudcové, když nerozuměli věci: „N. L., non liquet«, není jasno."
Autor: Olga Walló