První přelomový moment nastal na konci srpna, kdy se ministři oficiálně úřadující vlády slavnostně vrátili do hlavního města. Možná to působí divně, ale až do nedávna byl Chartúm ovládán vzbouřenci, kteří si na jaře vyzkoušeli vypuštění dronů na druhé největší město země – Port Súdán, kde právě vláda po dobu války sídlila. Sofistikovaný způsob útoku sice narazil na technické omezení v podobě neschopnosti drony efektivně řídit, takže část z nich spadla dříve, než dosáhla cíle, nicméně i tak se jednalo o průlomovou akci, která vzbudila na straně vlády oprávněný strach. Je fascinující, že paramilice, které tradičně nejlépe ovládaly jízdu na velbloudech, koních a přinejlepším starých rachotinách zvládly drony vypustit a zamířit je na pobřeží Rudého moře, které bylo vnímáno jako jediná bezpečná oblast země. Návrat více jak dvou desítek ministrů z portsúdánského exilu do rozbořeného Chartúmu je tedy rozhodně přelomovým momentem, doprovázeným obnovením letištního spojení, které více jak dva roky neexistovalo. Pamatuji si, jak jsem uplácela stovkami dolarů letištního úředníka, aby mi prodal jednu z posledních letech do Káhiry a já odlétala na palubě národního dopravce Badr, na kterého mířily ze země protiletadlové střely. Pak se letiště uzavřelo a obě strany o něj bojovaly.
Do zdevastovaného Chartúmu se rovněž začínají vracet jeho původní obyvatelé, přičemž ze čtyř milionů, které odešly, by se do konce roku měla vrátit rovnou polovina. Kde bude žít, nikdo neví, protože většina budov byla zdevastována, stejně tak jako prakticky všechny historické budovy, které v městě na Nilu nacházely. Zpráva o tom, že Národní muzeum, kde jsem před pár lety seděla v zaprášené kanceláři a ze stařičkých amfor v papírových krabicích utírala prach, už není, mě zasáhla víc, než jsem si původně myslela. Stejně tak jako zmizela „Okurka“, barák postavený na motivy londýnské ikony, v jejímž skle se odrážel Nil. Jaký je stav univerzitních budov na Nile street nechci odhadovat a jsem si jista, že Google street view z této části světa ještě dlouho neuvidíme.
Místa, kam se vrací někdo z více jak 12 milionů lidí, kteří opustili své domovy, jsou zasažena cholerou, což není nic jiného než nemoc způsobená špínou, se kterou se v normální zemi nemáte šanci setkat. Zatímco v Chartúmu se jakžtakž daří podávat očkování, což není nic jiného než prášek rozpustný ve vodě, po kterém nesmíte chvíli pít, aby střevní mikroflóra byla spokojená, v nejpostiženějším regionu Darfúr si lidé o dodávkách čehokoliv mohou nechat akorát zdát. Západoafrický region nesoucí název po nejpočetnějším etniku je vystaven naprosté zkáze už minimálně 20 let, přičemž právě sem se stáhly paramilice, které plení uprchlické tábory. Zprávy o masakrech desítek a stovek civilistů nikoho příliš nevzrušují, protože tak to prostě v tomto regionu chodí už dlouho. Vydat se do Darfúru neodvažuje v podstatně nikdo, zvláště poté, co útokům čelili o příslušníci humanitárních organizací vezoucí jídlo. Útok na konvoj Světového potravinového programu není ničím ojedinělým, není to exces, který by se dřív nestal a jen ukazuje, jak strašlivým způsobem se humanitární pomoc zneužívá. Přidává se tudíž hladomor, kterému není, jak čelit. Podle odhadů nemá dostatek potravin přinejmenším polovina populace, což je asi 25 milionů lidí. Zásadní bylo rozšíření války do zemědělsky úrodných oblastí ve střední a jihovýchodní části země, které v zásadě živily zbytek území. Válka pochopitelně zlikvidovala veškerou infrastrukturu jako zásobníky na vodu, elektrické rozvody a závlahové systémy, které nebyly bůhví jak technologicky na výši, nicméně fungovaly a byly schopny zajišťovat dostatečnou produkci základních komodit. Teď není nic.
Už tak sužovaný Darfúr nedávno zasáhl také obrovský sesuv půdy, jenž zabil minimálně 1000 lidí, nicméně tento střízlivý odhad nelze nijak ověřit, protože nikdo nemá kapacity se k obětem dostat a pomoci jim jinak než holýma rukama.
Naprostý zmar, jemuž obyčejní lidé čelí, ale neznamená, že země bohatá na ropu, zlato i vodu, nikoho nezajímá. Naopak, přičemž vedle Saudské Arábie se nově o slovo hlásí Kuvajt, jenž přišel s plánem na vybudování luxusního resortu na panenském pobřeží Rudého moře. Tady je na místě filmová odbočka k snímku Red Sea Diving Resort, který vznikl na základě skutečné události, a sice evakuace etiopských Židů skrze súdánský prázdninový resort. V polovině 80. let tady skutečně existoval hotelový komplex, v němž pracovali příslušníci Mosadu, kteří během pár týdnů evakuovali z uprchlických táborů na 8 tisíc etiopských Židů. Resort plný potápěčů fungoval jako zástěrka pro pohyb zpravodajců, kteří převáželi uprchlíky na letiště do Chartúmu, odkud je letadly přes Brusel dopravovali do Izraele. Akce se nakonec prozradila a Súdán, který o ní v principu věděl, musel na nátlak ostatních arabských států letecké mosty ukončit. Naštěstí pro ty, kteří letecký most nestihli, se Izrael odhodlal ke druhé a třetí podobné akci, takže nakonec vznikla v Izraeli velmi početná komunita etiopských Židů, jejíž začlenění do společnosti bylo a je v mnoha ohledech problematické.
Nicméně právě o tento resort projevil zájem Kuvajt, který by rád konkuroval již etablovaným regionálním hráčům jako je Katar, SAE, Turecko či už zmiňovaná Saudská Arábie. Právě Turecko a Katar již oznámily, že chtějí na pobřeží Rudého moře investovat do turistických resortů, které by přinesly alespoň nějaký příjem místním. Mimochodem právě tady je údajně fantastické potápění, srovnatelné s tím, které bylo v Egyptě před 30 lety v době, kdy potápění nebyla prázdninová kratochvíle pro ty, kteří nekontrolovatelně padají do korálů. Turecko na svém plánu intenzivně pracuje např. tím, že provozuje pravidelné letecké spojení s Port Súdán, jehož nedílnou součástí jsou také dodávky tureckých dronů, zatímco Katar prostřednictvím „leteckého mostu“ dopravuje do Port Súdánu lékařské zásoby. Podpora turistiky je určitě krokem správným směrem, protože ač se to může zdát neuvěřitelné, jsou Súdánci jedni z nejmilejších lidí, které jsem v Africe potkala a pokud si něco zaslouží, tak to práce a z ní plynoucí finanční prostředky.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101
