Vztahy Česko(slovenska) a Afriky mají tradici sahající až do období po 1. světové válce, kdy byly navázány styky zejména s nezávislým Egyptem, Etiopií, Jihoafrickou unií (republikou) a řadou britských kolonií, kde působili především zástupci firmy Baťa. Obchodní styk mezi průmyslovým Československem a vybranými africkými územími nebyl sice základem naší ekonomiky, ale vytvořil předpoklady pro dobré pochopení jedinečnosti kontinentu, který leží relativně blízko jižní hranice Evropy a vedl k etablování řady krajanských obchodních komunit, které po 2. světové válce a následném únorovém puči byly zapovězeny. Navzdory tomu však komunistické Československo považovalo africké státy za jednu ze svých zahraničně-politicko-ekonomických priorit jednoduše proto, že na přání či spíše rozkaz SSSR se Československo stalo nástrojem komunistické propagandy. Kapacity SSSR realizovat politiku vůči Africe byly dlouho notně limitované jak co do lidských, tak finančních zdrojů, a tak Československo využívalo kontakty vybudované v meziválečném období, aby na kontinentu realizovalo boj proti kapitalismu a jako alternativu nabízelo socialismus. Výsledky československého angažmá byly všelijaké – zatímco Univerzita 17. listopadu udělovala v 60. a 70. letech 20. století stipendia studentům ze zemí vedoucích národně-osvobozenecký boj proti imperialismu a k nám směřovali mladí lidé z Etiopie, Mosambiku či Ghany, do Afriky putovaly československé „speciály“, což bylo označení pro dodávky vojenského materiály určeného přímo do terénu. Zatímco v Praze probíhal ideologický výcvik budoucích kádrů, v Africe se rozdávaly české „čézety“ doplněné o základní zboží typu sirky či masové konzervy. Výměnou za to se nám dostávalo ujištění, že pomáháme boji s nepřítelem a že jednou za projevenou solidaritu bude do Československa směřovat třeba angolská ropa, což se nikdy nestalo. Tu totiž ideologicky spřízněná vláda obchodovala na světové burze a prodávala za USD těm, kteří zaplatili nejvíc.
Záporné saldo vzájemné obchodní bilance mezi Československem a Afrikou podpořené koncem studené války a nezájmem o Afriku jako kontinent způsobily, že vazby budované po 40 let byly během 90. let 20. století zpřetrhány a česká přítomnost na kontinentu se omezila na dodávky rozvojové a humanitární pomoci do několika mála zemí, z nichž dnes na seznamu figurují jen Etiopie a Zambie. Ambasády se uzavřely, zkušení diplomaté znající terén odešli do penze a noví neexistovali a Afrika se stala na další dekádu kontinentem, o který oficiální zahraniční politika, ale ani soukromí investoři nejevili příliš zájem.
V posledních letech vidíme proměnu tohoto trendu, což je to jednoznačně dobře. Ačkoliv můžeme mít výhrady vůči výsledkům cest premiéra Fialy a ministrů Rakušana či Lipavského stran konkrétních výsledků, měla by tato kritika směřovat spíše k těm, kteří cesty přímo organizují, či vybírají osazenstvo vládních speciálů, a nikoliv vůči cestám samotným. Má-li k něčemu diplomacie skutečně sloužit, je to otevírání dveří českým obchodním zájmům, které v Africe mohou skutečně najít plnohodnotné uplatnění, a to i v na první pohled exotických zemích jako jsou Gabon, Pobřeží slonoviny či Rwanda. Výsledky se v Africe dostavují vždy s velkým zpožděním a realizace čehokoliv vyžaduje obrovské lidské nasazení, značné finanční prostředky a znalost těch správných osob. Minimálně s tím posledním by české obchodní mise mohli českým podnikatelům pomoci a Afrika by pro nás mohla přestat být exotickým místem, kam se jezdí buď na dovolenou nebo kvůli domnělé záchraně světa.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
