Když Johannesburg v roce 1948 navštívili Hanzelka se Zikmundem, nevěděli, jak s místem postaveným na všudypřítomné hlušině naložit. Na jedné straně vnímali, že se ocitli v nejvyspělejším a nejbohatším městě Afriky, které sneslo srovnání s New Yorkem, na straně druhé to bylo město vybudované kapitalisty britského a búrského původu, vůči nimž H+Z nechovali zrovna sympatie. Fascinaci mrakodrapy, které už ve 40. letech lemovaly obchodní centrum (tzv. CBD), se snažili vyvážit informacemi o tom, že v okolních zlatých dolech pracují domorodí černoši v nelidských podmínkách, nicméně i tak čelili sami před sebou otázkám, jak je možné, že na konci Afriky našli něco, co zdaleka předčilo jejich představy o bohatství a úspěchu. V denících vzpomínají, že části města byly rozkopány a všude kolem byly obrovské haldy hlíny, která byla opětovně zpracovávána, protože nové technologické postupy umožňovaly zisk dalšího zlata z dříve již vyhozeného materiálu. Návštěva kina v budově 21st Century, majestátní budova His Majesty, věnovaná tehdejšímu britskému králi Jiřímu VI., kolabující doprava pod náporem aut, i pokuta za špatné parkování, to vše si H+Z odváželi z města, které v době jejich návštěvy slavilo 60. leté výročí od svého vzniku.
Výsadní postavení si Joburg udržel i v době apartheidu, kdy sice nebyl oficiálním hlavním městem, ale pozici obchodní křižovatky celé jižní Afriky si bezpečně zajistil právě díky zlatu, které se tady těžilo až do počátku tohoto tisíciletí. Podobně jako všechna města v JAR byl život města ovlivněn rasovou segregací, v rámci které byl pohyb v některých částech umožněn pouze bílým, resp. majitelům tzv. pasů, což byly dokumenty pro černochy prokazující, že v bělošských
oblastech jsou zaměstnáni a mohou do nich vstoupit. Výsledkem byl vznik obrovských sociálních a ekonomických kontrastů, které se s pádem apartheidu ještě více prohloubily. Z míst jako je CBD, kde se koncentroval veškerý ekonomický život země, se stala místa, kam se prakticky nedalo vstoupit. K obrovskému nárustu kriminality začali přispívat frustrovaní nelegální migranti z okolních zemí jako Zimbabwe či Mosambik, jež zaplavili nejen Johannesburg a výrazně se podepisují na nedobrém renomé současných jihoafrických měst. Násilná přepadení, do nichž jsou zainteresováni řidiči Uberu, kteří si oběť vytipují už na letišti, se stala součástí životního koloritu, na který místní reagují tím, že zkrátka všude jezdí autem a do řady míst nechodí vůbec. Jednou z no-go zón se stalo i samotné CBD, v němž stále stojí řada budov z doby Hanzelky a Zikmunda, jen pohled na ně je o poznání smutnější než před 80 lety. Bezprostředně poté, co padnul apartheid a do země začaly směřovat zástupy ilegálů, se velké firmy začaly stahovat z výstavních budov v centru města, čímž došlo k prudkému poklesu hodnoty těchto nemovitostí. Na to zareagovaly kriminální gangy tím, že je začaly tzv. unášet a nabízet k pronájmu chudým lidem za neetických, a především nelegálních podmínek. Vzhledem k tomu, že ochota jihoafrické policie řešit kriminální delikty je mnohdy tristní, tak situace přinejlepším stagnuje a dříve luxusní budovy jsou dnes zdrojem kriminality a vstoupit do nich se v podstatě nedá. Lidé, kteří v nich žijí, musí platit nájem za prostor, v němž zpravidla není elektřina ani voda, protože pokud tak neučiní, skončí doslova na ulici, kde je situace ještě horší. Ne ale všude a ne vždycky.
Jedinečnou ukázkou proměny místa je budova Ponte, až fantaskního paneláku, postaveného už v polovině 70. let, která byla dlouho nejvyšší budovou v celé Africe. Cílem věžáku válcovitého tvaru s otevřeným středem bylo zajistit moderní a luxusní bydlení bohatým bělochům, kteří se měli možnost kochat pohledem z některého z 54 pater. Chlouba urbanismu však dostala na frak 
v 90. let, kdy se stala obětí „únosu“ a stal se z ní symbol neutěšeného stavu země. Budova sloužila jako oblíbené místo sebevrahů, kterým stačilo jen otevřít okno na chodbě a skočit do volného prostoru, kde dopadli na horu odpadků, vyhazovaných obyvateli jednotlivých bytů. Mezi tím vším se odehrávaly příběhy prostituce, obchodu s drogami a všemožného násilí. Apokalyptický rozměr celého prostranství se stal zdrojem inspirací pro scénáristy, takže v roce 2016 se stal místem natáčení akční scény filmu Resident Evil: The Final Chapter, kdy byly ve volném prostranství odpáleny světlice evokující výbuch. Obyvatelé téměř pětistovky bytů byli toho času doma. Dobrou zprávou je, že právě Ponte představuje symbol nejen zmaru, ale také zdaru, neboť panelák se podařilo zrekonstruovat a učinit z něj vcelku lukrativní nájemní bydlení. Cena pronájmu se pohybuje kolem cca 7 tisíc Kč měsíčně a žije zde převážně střední vrstva. Dnes se jedná o budovu, do které se dostanete jen přes vstupní recepci a do přízemí, kam dříve skákali nešťastníci, smí pouze platící turisté a ti, kteří chtějí místo využít pro společenskou akci. Třeba svatbu, které jsou údajně v těchto prostorách velmi oblíbené.
Pohyb v Johannesburgu vyžaduje dobrou znalost místních reálií. Můžete jít po ulici, která bude připomínat Letnou nebo Karlín, plnou kaváren, graffiti na betonových pylonech a malých designových butiků s ohromující nabídkou zboží. Odbočíte a ocitnete se uprostřed jámy lvové, ze které budete rádi, když vyváznete jenom okradení. Jedna část ulice vám nabídne pohled na koloniální budovy, druhá je místem, kde budete mít strach čekat na zastávce. Pokud to neznáte nebo přestanete na chvíli dávat pozor, ulice to pozná.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.