K úvaze nad fair trade mě přivedla návštěva rwandské kávové plantáže na severním okraji jezera Kivu na hranicích s DR Kongo. Fantastické klimatické podmínky společně s jedinečnou půdou umožňují vysoce kvalitní produkci kávy Bonanza putující do celého světa, jejíž počátky sahají do období před cca 25 lety, kdy země hledala nové ekonomické příležitosti. Pěstování kávy a postupné budování kávové kultury, se kterou se ve Rwandě na rozdíl od jiných zemí typu Uganda či Etiopie skutečně setkáte, je výsledkem dlouhodobé usilovné práce jak místních zemědělců, tak těch, jež uzavírají globální kontrakty s nadnárodními společnostmi, díky kterým si dobrou rwandskou kávu můžete vychutnat v české kavárně. Nedílnou součástí obchodu s kávou je také fair trade přístup, jehož cílem je poskytovat certifikaci o původu výrobku a jeho férové ceně pro pěstitele. Realita je ovšem trochu složitější, než se může na první pohled zdát.
Značka fair trade je obchodní brand, jehož udělení je spojeno s naplněním řady podmínek, jejichž dodržení není mnohdy jednoduché nejen technicky, ale také administrativně, s čímž se pojí finanční náklady na zajištění celého procesu. Kdo prostředky nemá, má přistup omezený, a to bez ohledu na to, jak moc by si podporu zasloužil. Podobně jako u jakékoliv jiné značky je cílem vlastníků far trade především prodávat svůj výrobek a mít z něj zisk. To je princip kapitalismu, kterými se nadnárodní korporace řídí a které globální obchod s kávou či čokoládou ovládají. Představa, že drobný provozovatel malé kavárny realizuje nákup přímo na místě, kde ověří, zda vše je v souladu s dobrou praxí, je naprosto iluzorní, protože pak by šálek kávy stál mnohonásobně víc a v reálu by si ho nikdo nekoupil.
Poptávka po kávě/čokoládě je obrovská, a tak se nabízí otázka, jak náročné je ji uspokojit. Při návštěvě plantáže ve Rwandě nastala zajímavá situace. Zdejší produkt se pyšní tím, že je z ekologického zemědělství, což znamená, že při jeho pěstování nejsou používány pesticidy. Před halou seděla skupina mužů a na otázku, na co čekají, se mi dostalo lakonické odpovědi, že na hnojiva, aby byla zajištěna dostatečně kvalitní produkce v objemu, jaký si nákupčí z Nestlé či Starbucks přejí. Zástupci těchto společností do Bonanzy pravidelně jezdí, přičemž se řídí nemilosrdnou logikou, a sice poměr cena/výkon. Proto je běžné, že nakupují směsi horších a lepších zrn tak, aby výsledek byl pro konzumenta cenově i chuťově přijatelný, ale současně na jeho prodeji vydělali. Můžou tak argumentovat, že nakupují kávu na místní plantáži v rozvojové zemi, která prošla šílenou genocidou, podporují lokální producenty v odlehlém místě při hranicích s DR Kongo a nabízejí zákazníkovi pocit, že za své peníze dostává společensky zodpovědný produkt. Ne snad, že by to všechno nebyla pravda, jen je třeba mít na paměti, že ti, kteří značku fair trade propagují, musejí být také z něčeho živi, někdo platí jejich pracovní pozice, a tudíž jejich působení v celém řetězci není věcí čistého altruismu.
Nesnažím se říct, že fair trade je nesmysl, naopak, podporuji fakt, že se slušné pracovní podmínky farmářů staly tématem, o němž se nejen diskutuje, ale také se pro jejich zlepšení něco reálně dělá. Cílem mé úvahy je spíše upozornit na to, že fair trade je obchodní produkt, na kterém by v ideálním případě měli vydělávat všichni účastníci, včetně korporací, protože jinak nemá šanci přežít.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
