V době, kdy Jurský park byl žitou realitou a brontosauři spásali mnohem vzrostlejší příbuzné dnešních přesliček, byla teplota vyšší zhruba o sedm Celsiových stupňů a koncentrace skleníkového oxidu uhličitého vyšší přibližně pětkrát. To trvalo po stovky miliónů let, aniž by život na zemi zanikl. V současné době přispěním lidské činnosti koncentrace CO2 v atmosféře opět roste, momentálně především zásluhou Číny a Indie, a spolu s tím i globální teplota. Na éru dinosaurů to nestačí, ale pro lidstvo se jedná o současnou globální výzvu číslo jedna. Předpokládá se totiž, že s takto rychlým nárůstem, jako nastal během průmyslové éry, se nezvládneme vypořádat.
Organizace spojených národů (OSN) určila nepřekročitelný limit necelých 3 stupňů Celsia, přes který teplota do konce století nesmí vyrůst, aby nedošlo ke katastrofě. Za tímto účelem se přijímají mezinárodní dohody, jako například v roce 2015 v Paříži, nebo se pořádají konference, jako například letos v Baku. Přitom dekarbonizační závazky vyplývající z Pařížské dohody představují do roku 2030 asi 1 % z objemu, který by bylo třeba odbourat, aby bylo možné stanovený cíl do konce století naplnit. I kdyby se závazky z Paříže splnily a roztáhly na celé století, byl by celkový efekt asi 0,2 °C. Náklady na toto snažení ovšem odpovídají stovkám miliard dolarů ročně. Kdybychom chtěli naplnit cíl nezbytný dle OSN, znamenalo by to roční náklady okolo čtvrtiny světového hrubého domácího produktu.
Je možné takový přístup považovat za rozumný a z pohledu posouzení parametru „cena/výkon“ výhodný? To je na posouzení laskavého čtenáře. Těžko by pak ale zbývaly peníze na boj s chudobou nebo podvýživou v méně šťastných částech světa. Cesta dekarbonizace byla nastoupena, protože je tu neotřesitelné přesvědčení, že adaptace není možná. I když planeta úspěšnou zkušenost už získala, na rozdíl od lidstva. I když víme, že vyšší koncentrace oxidu uhličitého přispívá k zelenání planety, jak ukazují satelitní snímky. I když víme, že vyšší teplota je vcelku pro život příznivější než teplota nižší.
Veřejná podpora pro takovéto snažení se snadno shání u lidí, které skrytě trápí výčitky ze spotřebního životního stylu. Stejně jako u těch, kteří si během léta mezi asfaltem a betonem nevšimnou, že na jejich nepohodlí se mnohem víc než globální klimatické události podepisuje absence stromů v jejich okolí a narušený malý vodní cyklus. Někteří lidé, kteří do svých životů hledají velkou akci, aby je naplnili smyslem, ho našli v donkichotském boji proti klimatickým změnám. Ovšem pro rozvojové země je tento šrumec velmi dobrou pákou, jak urychlit sbližování se zeměmi vyspělými. Ne nutně sbližování ve smyslu vzájemného porozumění, ale finančně ano. Vyspělé země mají možnost odčinit svůj uhlíkový hřích z minulosti transfery zemím uhlíkově „utlačovaným“.
A to bylo stěžejní téma i již zmíněné konference OSN o změně klimatu COP29, kterou poměrně výstižně charakterizovaly novinové titulky jako: Konference COP29 přijala pravidla pro uhlíkové povolenky, rozvojové státy dostanou víc peněz; Rozhádaná klimatická konference. Argentina odjíždí, svou účast omezuje i Francie; Klimatický summit se sype. Alijev pozurážel Evropu, Francie do Baku nedorazí. Ke sblížení národů patrně nedošlo, ovšem 300 miliard dolarů pro rozvojové státy od bohatých bylo domluveno. Bohatým se (možná) uleví na duši, chudým to (možná) pomůže a klima se bude dál vyvíjet v souladu s fyzikálními zákony.
Lumír Aschenbrenner, senátor a zastupitel města Plzně