Čapek Tomášovo dětství ovlivnil natolik, že sám svou budoucnost viděl jako spisovatelskou. Spisovatelem se však stal až ve svých padesáti letech, a to nejen vinou tzv. normalizace; podle jeho slov „člověk musí nejprve něco prostudovat, protrpět a prožít“, což jeho dílo vskutku obsahuje, a ovlivnilo to hodnotící porotu.
Vladimír Karfík, jako její předseda, ve svém laudatiu řekl: „Chceme ocenit literární a společenský přesah Halíkova díla, jež vzniká právě zde a teď s vědomím, že co je bez chvění, není pevné. Halíkovo dílo je součástí zápasu o morální tvář světa, v němž není místa ani pro lhostejnost ani pro nesmiřitelnost. Vede nás ke kritickému myšlení a v něm hraje důležitou roli dialog. Jestliže Halíkovo dílo je součástí světového diskurzu, který zdůrazňuje hodnotu člověka, v aktuálním dění je Halíkova publicistika aktivní součástí zápasu o pravdu. Vzpomeňme na Čapkovo varování před šovinisty, kteří vylézají z děr jako mloci.“
Tomáš Halík, také jako kazatel, je pro nás posilou v době, kdy podobně jako tomu bylo v roce 1938, sílící část společnosti pokládá náš současný režim za nezdařené dílo polistopadové demokracie, která nám přivodila příliš mnoho problémů. A tak se vzmáhají tendence nějak potrestat ty, kteří se snažili a ničím neprovinili, za něco, co nezpůsobili. Vzývají autokrata a spásu hledají v přimknutí k hrubé síle, která nám tu zase zavede pořádek.
„I v situaci,“ pokračuje Vladimír Karfík, „kde stojí proti sobě nesmiřitelné tábory, vidí Halík krizi jako šanci. Zdůrazňuje přitom nezbytnost důvěry mezi lidmi a roli dialogu – tehdy, kdy se zdá, že upadáme do zoufalství, vidí naději a o ni vede zápas.“
Tomáš Halík jako duchovní člověk vnáší do světa nový způsob života. Podle Jana Patočky: „Nový způsob života spočívá v tom, že můžeme žít tak, že nepřijímáme prostě život, nýbrž přijímáme jeho problematičnost.“ Demokracie je založena na neustálém a svobodném hledání východisek, problematičnost je její podstatou, což může být i odkaz Karlovy bezedné bedny.
Autor: Ondřej Vaculík