Plzeň si připomněla vyvěšením tibetské vlajky povstání Tibeťanů proti čínské okupaci

V říjnu roku 1949 bylo oznámeno prostřednictvím rozhlasové stanice Peking, že Tibet je součástí Číny a bylo deklarováno zahájení pochodu Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou (ČLOA) do Tibetu. Cílem tohoto pochodu bylo údajné osvobození od cizích imperialistů. Tibet tento krok odmítl. Čína 7. října 1950 zaútočila z osmi různých směrů na východní Tibet. 9. září 1951 dorazilo do Lhasy pod velením Wang Ťi-meje několik tisíc čínských vojáků. Poté se přidalo dalších 20 000 vojáků pod velením generálů Čang Kuo-kuye a Tchan Kuan-sana. V důsledku obrovských dodávek potravin pro čínské vojsko a zabrání pozemků pro vojenské tábory a kasárny, se tibetské hospodářství zhroutilo. Obyvatelé Lhasy se ocitli na pokraji hladomoru. Roku 1954 byl dalajlama pozván k účasti na jednání Všečínského lidového shromáždění. Před jeho návratem do Lhasy mu pekingská vláda v březnu roku 1955 předložila návrh na ustanovení „Přípravného výboru Autonomní oblasti Tibet“, tento návrh měl umožnit účast zástupců z Tibetu na čínských záležitostech, v praxi však měli být tito zástupci vybíráni pouze čínskou vládou. V roce 1955 dal tehdejší prezident USA Eisenhower povolení CIA k zahájení akce podporující tibetské povstalce, začátkem roku 1956 byl zahájen Tibetský program. Role USA spočívala především v poskytnutí výcviku pro některé z členů revolty. Spojenými státy vycvičení Tibeťané byli využíváni jako agenti, kteří CIA pomáhali získávat informace o kontinentální Číně. V roce 1956 v důsledku zavádění socialistických reforem vypukla první povstání v Amdu a Khamu. V roce 1958 se Tibeťané z Khamu a Amda uchylovali do hor jako partyzánští bojovníci. Hnutí odporu značně zesílilo, a čínské úřady začaly dalajlamu varovat. Tibeťané z východu vytvořili v jižním Tibetu základnu o několika tisících mužů, a navazovali spojení s vůdci různých hnutí odporu. Bylo zformováno vojsko zvané Dang-lang-tänsung-maggar čili Dobrovolnická armáda národní obrany. Odpor vzrůstal a přepady čínských vojáků byly stále častější. Číňané začali na tibetskou vládu naléhat, aby proti odporu sama zakročila a vyslala tibetské vojsko k potlačení vzpoury. Tibetská vláda žádost odmítla, nechtěla dopustit zabíjení Tibeťanů Tibeťany a rovněž se obávala, že by se vojsko mohlo ke vzpouře přidat. Rozhodla se proto vyslat do různých povstaleckých center své zástupce, aby se pokusili přimět povstalce ke složení zbraní, neboť Čína začala vyhrožovat svými vojáky a násilným zastavením povstání. Misi se vyslaným zástupcům splnit nepodařilo.
Odhadovalo se, že počátkem tibetského Nového roku 1959 tábořilo v hlavním městě Lhasa a jeho okolí asi 50 000 uprchlíků z oblastí Khamu a Amda. Jejich zprávy o bojích na východě přímo přispěly k nestabilitě, která tehdy ve Lhase vzrůstala. Mezi zprávami uprchlíků byly příběhy o zmizení několika vůdčích khampských lamů v rukou Číňanů. Protože panovaly obavy, že by stejný osud mohl potkat i dalajlamu, 10. března 1959 zhruba 30 000 Tibeťanů obstoupilo tehdejší dalajlamovo letní sídlo Norbulingku. Tento den je považován za začátek Tibetského národního povstání. Když ČLOA začala 17. března ostřelovat některá místa v oblasti Lhasy, rozhodl se dalajlama téhož dne v noci město opustit. Útěku se účastnili rovněž vysocí úředníci, dalajlamův osobní strážce a dalajlamova rodina. Tibetský partyzánský odboj trval až do 70. let 20. století, kdy byla zastavena utajená podpora tibetským partyzánským operacím, když se roku 1971 Richard Nixon a Henry Kissinger pustili do normalizace vztahů s Čínou. Při povstání bylo zabito přes 86 000 Tibeťanů, další byli nuceni odejít do exilu, podobně jako dalajlama a jeho rodina. Dalajlama našel útočiště v indické Dharamsale.