Kamerun ležící v Guinejském zálivu je zemí pralesů, Atlantiku, hor, ropy, teroristů z Boko Haram a anglofonních separatistů, kteří roku 2017 vyhlásili nezávislost v návaznosti na svou nespokojenost s frankofonní vládou. Výsledkem je na 700 tisíc vnitřně přesídlených osob a značná bezpečnostní nestabilita, ze které prakticky všichni viní prezidenta, jehož vlastní přesvědčení o způsobilosti vykonávat úřad nemůže zastřít skutečnost, že jeho mentální svěžest má své evidentní limity. Většinu času navíc hlava téměř 30 milionové země tráví v hotelovém apartmá v Ženevě, což pro stát potácející se někde uprostřed afrických ekonomických statistik není zrovna povzbuzující. Sám Biya kandidaturu zdůvodňuje tím, že země čelí velkým výzvám a on je dost zkušený na to, aby se jim postavil. Pokud se mu skutečně podaří dosáhnout vítězství (ať už volební proces bude jakkoliv /ne/transparentní) a v dalších dvou letech nezemře, stane se nejstarším úřadujícím prezidentem na světě. Pokud vydrží po celé období, překoná nepřekonatelnou Alžbětu II.
Doposud toto prvenství drží jiný africký velikán, a sice zimbabwský Robert Mugabe, jenž byl sesazen armádou (a svou ženou) v 93, aby následně dožil v Singapuru. Mugabe získal moc počátkem 80. let 20. století a sám sebe považoval především za „učitele národa“, k čemuž mu mělo pomoci několik dálkovým studiem nabytých akademických titulů. I když na začátku své politické kariéry byl značně (celosvětově oblíben) pro svůj boj proti bělošské (jiho)rhodeské vládě, postupem času upoutával pozornost svými extravagantními outfity a excentrickým životním stylem, jehož součástí byla manželka Grace přezdívaná „Gucci Grace“. Její záliba nakupovat v Paříži byla natolik známá (a pro státní rozpočet natolik zatěžující), že si všichni oddechli, když „první“ pár země byl odejit do politického exilu.
Kamerunský Biya může v případě osmého zvolení také překonat prezidenta Rovníkové Guiney Teodora Obianga, který je sice o celou dekádu mladší než jeho souputník, zato je v čele bývalé španělské kolonie už od roku 1979. To z něj činí nejdéle vládnoucího prezidenta na světě, který si pro své potřeby postavil luxusní palác na ostrově Bioko, kde leží i hlavní město. Ačkoliv dal prezident pokyn k výstavbě nového administrativního centra na africké pevnině, většinu času tráví na jachtách pendlujících mezi Afrikou a Evropou, z nichž některé se nachází i v populární španělské Marbelle. Zejména jeho syn „Theodorín“, jenž je současně viceprezidentem, tráví v rodné zemi minimum času a chystá se na převzetí prezidentského žezla v ústraní (jeho oblíbený okruh vede z Malaba do Dubaje a Marbelly s příležitostnou zastávkou v Paříži).
Pozornosti by neměl uniknout ani již zesnulý prezident Malawi Hastings Kamuzu Banda, který pravděpodobně byl v úřadu ještě déle, ale není možné tento historický fakt doložit, protože u jeho narození se uvádí roky 1898-1906. Když v roce 1994 zemřel, bylo mu možná 96, ale možná také 88. Sám preferoval rok narození 1898, neboť mu to údajně přidávalo na vážnosti.
Plejádu afrických gerontů, kteří vládnou nejmladšímu kontinentu světa, zakončují osmdesátníci jako ugandský Yoweri Museveni či namibijský Nangolo Mbumba, který se úřadu ujal loni v 82 letech.
Je fascinující sledovat kontrast mezi dynamikou afrických společností, v nichž mladí tráví čas na sociálních sítích sledováním současných trendů a notně obstarožními vládami, jejichž nejvyšší představitelé zaštiťují své působení v úřadu zkušenostmi, historickými zásluhami a jakýmsi předurčením. Ve skutečnosti většina z nich přivedla své na suroviny bohaté země do ekonomické pasti, v níž uvízli právě mladí, zatímco elity mají zajištěny spokojené životy mimo dosah nespokojených davů. I taková je africká demokracie.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
