Takhle nějak mu to řekli jeho milovaní, když došel čas a on musel volky nevolky opustit svůj byt. Ošklivý, ostatně. Ve staré čtvrti, vysoké stropy. Za okny do ulice (radši je neotvíral) nepřestajně vřeštěly sanitky. Knihy v regálech do stropu třemi řadami, toho prachu! Malovat? Nanejvýš okolo… vytáhneš jednu a spadne to všechno…
Potom spadl on, zlomil si plotýnku a bylo vymalováno. „A co knihy?“ ptal se. „No, leda antikvariát… ale sotva… zavolej si vyklízecí firmu, oni to odvezou…“ řekli jeho milovaní. Pochopitelně, je jiná doba. Neřekl nic. Ale vyprávěl mi to, jen tak, bez komentáře. Byl už takový. „To teda ne,“ řekla jsem já, „to dáme!“ A on neřekl zase nic, ale neřekl to tak, že jsem věděla, že je rád.
Protože knihy jsou práce i věda: ty v kůži vázané, ty s exlibris, ta dojemná sešitová vydání chudých studentů, ty maličké uvzlykané knížky dekadentů, Anglo-americká knihovna, mýtus první republiky; a taky umolousané a rozlistované modlitbičky, podepsané ženskými jmény…a knížky Odeonu a barevné hřbety Světové literatury…a nová, velmi krásná a zábavná vydání, taková Slávy dcera s komentářem (nyní už profesora, hurá!) Martina C. Putny. Vzpomínáte ze školy na Slávy dceru? Stůj, noho posvátná/ místa jsou, kamkoli kráčíš…má se to říkat jinak, ale my to říkali takhle. A to jsme neměli ani šajn, jaký je to vlastně psycho-thriller, as funny as tragic, velký průšvih, ale velká sranda, obé poučné.
Knihy – i ty otřené z prachu – jsou příšerně těžké. Kdo je kdy stěhoval, ví, proč je chtěl vyhodit. Banánovku plnou knih sotva zvedne i chlap a fyzická námaha je prostě přežitek, nejsme neandrtálci. Taky jsou příšerně nestejného formátu, každý pan vydavatel si zakládal na originalitě. A teď to rovnejte do polic!
S bolavým hřbetem si sedáme ke chvíli odpočinku, pomáhá mi, zázrak, mladší kamarádka. Maličký byt v suterénu, dvě děti, velmi živé. Chovám v mysli její výrok Přece je nenacpu do popelnice!)
Děti nemám, ale mám dům. Kamenný, starý, špatná adresa. Ale knihy se tam vejdou, i ty moje, i ty od pradědečka … i ty od kamaráda. To by bylo. Vnímat knihy jako obsah beden je, to říkám na rovinu, strašlivý opruz. Nějak je někam nacpat, přebrat zhruba, který titul je dvakrát, jeden exemplář vyřadit, přijde do knihobudky. Fuj, to přežijem, když záda bolí, pivo v podvečer. Hlava bez myšlenky. Něco číst, to ne. To teda ne!
Knihy jsou staré a trpělivé. Přežily už těch stěhování…některé zmokly a uschly…chce to čas… tamhle Zločin a trest se mnou putoval po Lužnici, velká voda, cvakli jsme se, řeka tekla do lesa… A vida, ještě jsme tu obě, obě žijeme.
Můj kamarád už nežije, byl starý. Takže mám čas, jde to pomalinku, ale… Na knihy se nesmí spěchat. Jsou to knihy vybrané. Nabízejí vytříbené požitky. Napsaly je nejlepší hlavy, které byly v dané době k dispozici; strašně moc jim záleželo na tom, aby nám mohly sdělit, jak ony vidí – tehdy viděly – svět. První dialog vedly jejich texty se svými vydavateli, pak vesměs prožívaly pořádné milostné vztahy se svými překladateli, joj, tomu se říká polyamorie! Ta skvělá, velmi doporučeníhodná, již lze prožívat náležitě mučivě nebo blaženě, ale bez psychologické pomoci a následků na dětech. A doufaly ve čtenáře. Doufaly, že vstoupí do cizích hlav a uvidí, jak jejich problém vidí ony. Že se rozproudí debata napříč časem, ač třeba bude tuze podobná jako ve sněmovně nebo na síti: Plná předsudků, nevědomých konstruktů, upřímných vášní a nepochopení. Protože jsme lidé…
Tyhle knihy si vybral můj starý kamarád, z nějakého důvodu si je koupil, povídal si s nimi, něco v nich hledal. Pomaličku se dávám do čtení. Hledám, co hledal, a nacházím, co jsem dřív neviděla. Je to dobrá rozmluva a pěkné letní odpoledne.
Autor: Olga Walló