Bohatství největší ekonomiky JAR je od poslední třetiny 19. století neoddiskutovatelně spjato s objevením zlata a diamantů a jejich následné těžbě spojené s obchodem. Zástupy (nejen) britských dobrodruhů směřovaly na jih Afriky, aby v blízkosti města Kimberley hledaly své štěstí jen krátce poté, co malá dívenka náhodně našla roku 1871 kousek horniny označované posléze jako „kimberlit“. Diamantová horečka přivedla do země tisíce nadšenců, kteří svýma rukama vyhloubili nejhlubší jámu v dějinách lidstva označovanou příhodně jako „Big hole“. „Velká díra“ se stala zdrojem pýchy a bohatství jihoafrické ekonomiky a město Kimberley centrem místní diamantové horečky, v důsledku které se z původně malé vesnice stala pulzující metropole, mající jako první město na jižní polokouli veřejné elektrické osvětlení.
O několik stovek kilometrů na východ v oblasti zvané Witwatersrand či pouze Rand vydala země roku 1886 také první hroudu zlaté rudy, přičemž čas ukázal, že oblast kolem Johannesburgu leží doslova na zlaté žíle. Tak bohaté, že s pokračujícím technologickým pokrokem se vyplatilo třeba rozbourat novou silnici a půdu pod ní znovu vytěžit. Cena získaného zlata vysoce převyšovala náklady na opětovné vybudování cesty, a proto na počátku 20. století byla jihoafrická města doslova obklopena haldami zeminy. Rand se stal takovým symbolem země, že toto označení nese i jihoafrická měna.
Jihoafrická republika je doslova prošpikována doly, jejichž bohatství je páteří místní ekonomiky. A právě obrovský počet důlních lokalit nacházejících se mnohdy v odlehlých koutech obrovské země se stává objektem zájmu ilegálních těžebních společností, které pod zem neváhají poslat zcela nezkušené dělníky. Výsledkem jsou tragédie podobné té, kterou jsme mohli sledovat posledních pět měsíců, na jejímž konci je smrt osmi desítek mužů. Podstatou katastrofy byl spor mezi horníky těžícími zlato v uzavřeném dole nelegálním způsobem a vládou, připravenou dostat muže na povrch za každou cenu a přimět je ponechat vytěženou rudu v podzemí. Nehoda, která se v dole v září odehrála, způsobila, že nelegální těžba byla vyzrazena a do záchranné akce musely být přizvány státní orgány, jež se snažily horníky ze země dostat nejdříve tím, že je odříznou od dodávek vody a jídla. To sice soud zamítl, ale i tak bylo zásobování uvězněných horníků natolik tristní, že v kombinaci s nevyhovujícími podmínkami se přeživší živili několik týdnů hmyzem a zřejmě i lidským masem.
Do záchranné operace se nakonec vložili dva dobrovolníci, kteří byli ochotni nastoupit do výtahové šachty, spustit se pod zem, odtáhnout mrtvé od vstupních dveří a postupně 246 horníků vyvést na denní světlo. Na povrchu se potvrdil smutný předpoklad, že drtivou většinu nelegálních dělníků tvoří obyvatelé sousedních zemí, tj. pracovníci ze Zimbabwe, Lesotha či Mosambiku, pro které je práce v uzavřených dolech nadějí na zajištění alespoň nějakého příjmu. Zpravidla vyššího, než na jaký mají šanci ve svých rodných zemích.
Tvrdé počínání jihoafrické vlády se setkalo s ostrou kritikou, nicméně trochu se zapomíná na fakt, že tolerance vůči nelegální těžbě povede k dalším podobným katastrofám, při kterých budou riskovat obyčejní a zpravidla zoufalí lidé, zatímco nelegální těžební společnosti se budou dovolávat pomoci od úřadů ve chvíli, kdy bude katastrofa na spadnutí.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
