Vzácným hostem byl slovenský velvyslanec v České republice Martin Muránsky, jenž svůj osobní vztah k Josefu Čapkovi doložil například vzpomínkou z dětství na Povídání o pejskovi a kočičce. Muránsky však velmi případně zdůraznil důležitost „mezigeneračního přenosu celého životního příběhu Josefa Čapka“, aby tento spisovatel neupadl do zapomnění.
Souběhem okolností emeritní ředitelka Památníku Karla čapka ve Strži Kristina Váňová přivedla na konferenci dvě pozoruhodné produkce studentů a žáků, věnované Josefu Čapkovi: Studenti Školy umeleckého priemyslu v Trenčíně představili pod vedením své pedagožky Evy Olexíkové minimalistické výtvarné pojetí osudu a díla Josefa Čapka, vměstnané do kufru, s jakým se odjíždělo do koncentráků. Velmi nápadité a působivé.
Žáci Základní školy Bratří Čapků v Příbrami, jež uvedla jejich učitelka Tereza Petřek Todorová, představili scénické, výtvarně dramatické pojetí citátů z díla Josefa Čapka Psáno do mraků i z jeho Básní z koncentráku.
Všechny nás starší potěšilo, že Josef Čapek žije!
Pavel Vespalec, předseda Společnosti bratří Čapků, se zaměřil na výklad Kulhavého poutníka, v němž člověk „je produkt náhody“ a žije příliš krátce na to, aby se mohl dozvědět smysl svého bytí, natož celého lidstva.
Petr Mareš z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty UK se soustředil na jazyk Čapkovy výtvarné publicistiky. Z jeho pojednání vyplynulo, že Čapek má více hodnotících adjektiv záporných než kladných. Což je dáno snahou o přesnější vystižení nedostatků výtvarného díla.
Vojtěch Poláček, ředitel Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě, se zabývá Čapkovým scénografickým dílem, které je bohaté a výrazné, a na svou dobu velmi originální a moderní. Jeho výtvarné jevištní návrhy jsou koncipované jako samostatné obrazy určité nálady, jejichž převedení na scénu nebylo jednoduché.
Historik Památníku národního písemnictví Petr Kotyk, který Poctu J. Č. také moderoval, podal přehled o osudu a povaze dokumentů o Josefu Čapkovi v Literárním archivu.
Z Muzea bratří Čapků v Malých Svatoňovicích zavítala na konferenci jeho ředitelka Vladimíra Jiránková Odrobiňáková. Seznámila nás s návštěvnickým vnímáním a ohlasem obou expozic: Karla Čapka v 1. patře, a Josefa Čapka v patře 2. Představila i interaktivní prvky expozice neboli jak to dělat, aby se děti nenudily a oba Čapkové je zaujali.
Vladimír Karfík, literární historik a kritik, vyvrátil stereotypně sdílené poučení o tom, že „Josef Čapek byl ve stínu svého slavnějšího bratra Karla“. Nebyl. Jeho dílo jako Stín kapradiny a Kulhavý poutník získalo významnou literární cenu a vzbudilo značný ohlas. „Zatímco Karel Čapek byl vypravěč, Josefu nešlo o děj, základ jeho prózy je meditativní a filosofický.“
Jaromír Slomek, literární kritik a spisovatel, nás poučil i pobavil svým pojednáním Pejsek a kočička po sto letech. Leckdo se sice přiživil, ba slunil v paprscích Čapkova Povídání o pejskovi a kočičce, čímž význam originálu ale nijak neoslabil, ale ani neobohatil. Zvláštní je, jak tehdejší slovutní kritikové F. X. Šalda či Arne Novák této dětské literatuře nevěnovali žádnou pozornost, jako by šlo o něco podřadnějšího.
Pavla Pečinková je historička umění, kurátorka a výtvarná kritička, která se zabývá českým uměním 20. století. Představila výtvarné dílo, tedy obrazy Josefa čapka z 30. let v souvislosti s jeho dílem literárním. Nacházela styčné myšlenky a inspirace vyjádřené jak obrazem, tak i slovem.
Výtvarný kritik a historik umění Richard Drury je Angličan, vystudovaný bohemista, který se v českém prostředí etabloval od začátku 90. let minulého století. Ačkoli, jak zdůraznil, neměl nic připraveného, improvizovaně vystihl Josefa Čapka jako umělce nefalšovaného, vskrytu hluboce lidského jádra, jenž svým dílem neustále vyjadřuje nebo zkoumá, co to znamená být člověkem.
Pocta Josefu Čapkovi: Psáno do mraků poučila všechny, koho dílo Josefa Čapka zajímá, a navíc výsostně potěšila ty, kdo mají Josefa Čapka prostě rádi.
Autor: Ondřej Vaculík