Ondřej Vaculík: Pocta Josefu Čapkovi a úvaha o stínu

Zveřejněno v Názory a komentáře
Od - úterý, 4. únor 2025 07:59
Ondřej Vaculík: Pocta Josefu Čapkovi a úvaha o stínu Foto: se souhlasem O. Vaculíka

Kolikrát jsme už četli a slyšeli, že „Josef Čapek byl ve stínu svého slavnějšího bratra Karla“. Omšelá metafora „býti ve stínu“ bez možnosti z něj vystoupit navádí k výkladu, že mladší Karel, vrhaje na staršího bratra svůj stín, mu tím jednou provždy uškodil, jeho dílo tím utlumil, ba zacláněl mu. Opak je pravdou: Oba bratři nejprve spolu tvořili prózu i dramata, vzájemně se inspirovali a podporovali se i později. V dvojdomku či dvojvile žili vedle sebe, pěstovali své zahrádky, leta působili v jedné redakci Lidových novin až do Karlovy smrti v roce 1938 a Josefova zatčení v roce 1939. Patřili k sobě životem, částí tvorby i tragickým osudem. Jejich sepětí asi nejlépe znázorňuje Památník bratří Čapků od Pavla Opočenského na Náměstí míru v Praze. Tam jsou pospolu v jednom hrubém kameni a do stínu oba padají střídavě, což je dáno Sluncem. V Praze je to podle mého jeden z nejlepších pomníků popřevratové doby.

Dílo Josefa Čapka se bohatě větví výtvarně i literárně: Obrazovou střídmost a jednoznačnost ilustrací, karikatur i maleb a uměnovědných statí vyvažují lyrické polohy a filosoficko-meditativní eseje či fejetony až po poezii - Básně z koncentračního tábora - z tragického konce Josefova života.

Skonal někdy v dubnu 1945 vinou tyfové epidemie v koncentračním táboře Bergen-Belsenu. Živý byl naposledy viděn 4. dubna 1945; jeho tělo se nikdy nenašlo. Bylo to tedy před osmdesáti lety, i když úředně prohlášen za mrtvého byl až v roce 1947. Jak málo chybělo, aby přežil! Otázka je, co by ho po únoru 1948 čekalo.

Osmdesáté výročí od Josefova úmrtí dává příležitost Společnosti bratří Čapků a Českému centru mezinárodního PEN klubu, které letos slaví sté výročí od svého založení Karlem Čapkem, uspořádat akci nazvanou Pocta Josefu Čapkovi, která by mohla mít podtitul Pokus o výstup ze stínu. Jistěže to nebude první pokus, ba ani poslední, protože jako by Josefovým údělem už bylo býti v bratrově stínu. Třebas je to zvláštní kvalita, jakási i přednost, netušená životní role, zvláště je-li onen stín blahodárným. I to – jak to s tím stínem je - by mohlo být tématem společné vzpomínkové Pocty Josefu Čapkovi.

S Pavlem Vespalcem, předsedou Společnosti bratří Čapků, jsme domluvili i termín konání Pocty na 29. dubna 2025 od 15 hodin v dolním sále Ústavu pro českou literaturu AV v Praze na Florenci. O příspěvek rozhodně požádáme Kristinu Váňovou, emeritní ředitelku Památníku Karla Čapka, která se kromě jiného osobnosti a dílu Josefa Čapka věnuje. A přemýšlíme nad dalšími znalci. Škoda, že již nežije Jiří Opelík, jenž se dílu Josefa Čapka věnoval a jeho Kulhavého poutníka uvedl slovy: „Odkudže spadla, z které galaxie, tato rozjímavá knížka české prózy třicátých let, kde je jí tak všechno nepodobno…“

Nabízí se úvaha, že onen stín si Josef za jeho bratrem vytvořil sám (Karle, budeš mi dělat stín), protože Opelíkův úsudek o „nepodobnu“ je možno rozšířit na podstatnou část Josefova díla – tak originální ono je.

Autor: Ondřej Vaculík