Dílo Josefa Čapka se bohatě větví výtvarně i literárně: Obrazovou střídmost a jednoznačnost ilustrací, karikatur i maleb a uměnovědných statí vyvažují lyrické polohy a filosoficko-meditativní eseje či fejetony až po poezii - Básně z koncentračního tábora - z tragického konce Josefova života.
Skonal někdy v dubnu 1945 vinou tyfové epidemie v koncentračním táboře Bergen-Belsenu. Živý byl naposledy viděn 4. dubna 1945; jeho tělo se nikdy nenašlo. Bylo to tedy před osmdesáti lety, i když úředně prohlášen za mrtvého byl až v roce 1947. Jak málo chybělo, aby přežil! Otázka je, co by ho po únoru 1948 čekalo.
Osmdesáté výročí od Josefova úmrtí dává příležitost Společnosti bratří Čapků a Českému centru mezinárodního PEN klubu, které letos slaví sté výročí od svého založení Karlem Čapkem, uspořádat akci nazvanou Pocta Josefu Čapkovi, která by mohla mít podtitul Pokus o výstup ze stínu. Jistěže to nebude první pokus, ba ani poslední, protože jako by Josefovým údělem už bylo býti v bratrově stínu. Třebas je to zvláštní kvalita, jakási i přednost, netušená životní role, zvláště je-li onen stín blahodárným. I to – jak to s tím stínem je - by mohlo být tématem společné vzpomínkové Pocty Josefu Čapkovi.
S Pavlem Vespalcem, předsedou Společnosti bratří Čapků, jsme domluvili i termín konání Pocty na 29. dubna 2025 od 15 hodin v dolním sále Ústavu pro českou literaturu AV v Praze na Florenci. O příspěvek rozhodně požádáme Kristinu Váňovou, emeritní ředitelku Památníku Karla Čapka, která se kromě jiného osobnosti a dílu Josefa Čapka věnuje. A přemýšlíme nad dalšími znalci. Škoda, že již nežije Jiří Opelík, jenž se dílu Josefa Čapka věnoval a jeho Kulhavého poutníka uvedl slovy: „Odkudže spadla, z které galaxie, tato rozjímavá knížka české prózy třicátých let, kde je jí tak všechno nepodobno…“
Nabízí se úvaha, že onen stín si Josef za jeho bratrem vytvořil sám (Karle, budeš mi dělat stín), protože Opelíkův úsudek o „nepodobnu“ je možno rozšířit na podstatnou část Josefova díla – tak originální ono je.
Autor: Ondřej Vaculík