Ještě před pár lety se s velkou jistotou tvrdilo, že kreativní profese – včetně marketingu, psaní nebo dokonce školství – jsou bezpečně mimo dosah technologické revoluce. "Robotizace ohrozí hlavně manuální profese," říkali odborníci v brýlích s vědecky zamračeným čelem. No… a ouha! Roky plynuly a místo pokladních v supermarketu a skladníků se teď o místo bojí spisovatelé, novináři, markeťáci a (světe div se) i pedagogové. AI totiž nejenže umí psát slohovky rychleji, než žák dokáže otevřít svůj sešit, ale navíc se zanedbatelným minimem pravopisných chyb.
A tak se dostáváme k zásadní otázce: co na to školství? Dokáže adekvátně reagovat, nebo se zakope ve svých příkopech? Nejhorší možnou odpovědí škol by samozřejmě bylo absolutní embargo. Zakázat AI ve školách by bylo jako tvrdošíjně lpět na psacích strojích, zatímco okolní svět používá laptopy. Ano, psací stroje mají své kouzlo. Představte si scénu: spisovatel v zapadlém bistru, cigaretka v koutku, vedle sklenka červeného a stránky plné brilantních úvah. Bohužel, v realitě by dnes takový literát skončil spíš jako kuriozita pro turisty někde v Praze než jako autor bestsellerů.
Stejný osud by mohl potkat i školství, pokud bude ignorovat technologický pokrok. Zatímco firmy už dnes hledají lidi schopné pracovat s AI, školy se k tomu staví jako babička k rapové hudbě – s podezřením a možná tichou hrůzou. "Žáci budou podvádět! Nebudou se nic učit! Zleniví!" zní námitky. Ale není lepší naučit je s AI pracovat a kriticky ji hodnotit, než před ní zavírat oči? Místo omezení bychom měli hledat nové cesty. Co kdyby se studenti učili kriticky hodnotit výstupy AI? Co kdyby se učitelé zaměřili na úkoly, které AI sice pomůže zpracovat, ale nedokáže je vytvořit sama?
A tím se dostáváme k dalším ožehavým otázkám. K čemu nám vlastně školy jsou? Když si dnes můžeme najít prakticky jakoukoli informaci během pěti vteřin, jaká je role učitelů? Kdysi to byli učitelé, kteří měli v podstatě monopol na výklad látky nové generaci. Mohou se stát pouhými "hlídači", kteří dohlížejí na to, zda si žáci poctivě povídají s chatbotem o diferenciálních rovnicích? Nebo se školy transformují v místa, kde se učíme přemýšlet, diskutovat a rozlišovat pravdu od nesmyslů? Či se škola stane místem, kam se žáci chodí primárně socializovat a učit se disciplíny?
Jedno je jisté. AI je tady, ať se nám to líbí, nebo ne. A nezmizí. Je to revoluce srovnatelná s knihtiskem, internetem nebo (napsáno trochu v nadsázce) objevem ohně. Možnosti jsou dvě: přizpůsobit se nebo se stát muzeálním exponátem vedle psacího stroje a historických učebnic. Tak co si vybereme?
Autor: Petr Denk, středoškolský učitel