Devadesátá léta odstartovala éru, kdy bylo na prodej doslova všechno – od hliníkových lžiček až po celé národní podniky. Zatímco chladnokrevní pragmatici, zakořenění ještě v éře vlády komunistické partaje, se proměňovali v dravé kapitalisty, většina lidí zůstávala zmatená a s kuponovými knížkami v ruce přemýšlela, proč se jejich akcie mění spíš v bezcenný kus papíru než v podíl na prosperitě. Současně se ale objevila i skupina odvážných, kteří dokázali využít příležitosti a nabídnout hladovému trhu vše, co mu po desetiletích centrálně plánované diety zoufale chybělo.
Dnes máme po tři a půl dekády kapitalismus s českými rysy. Jakési zvláštní manželství mezi trhem západního střihu a východní nedůvěrou, chcete-li skepsí. Sice máme otevřené hranice, nadnárodní korporace, supermarkety a manažery v italských oblecích, kteří mluví anglicky skoro stejně dobře jako česky. Ale ve vzduchu pořád visí zapeklitá otázka: komu tenhle systém vlastně slouží? Malému podnikateli z Klatov, nebo akcionářům v Düsseldorfu?
Kapitalismus, jak ho známe dnes, má v Česku svá specifika. Trochu připomíná staré trabanty s logem Mercedesu – tváří se jako něco lepšího, ale uvnitř to tak trochu vrže. Když se podíváme na dlouhodobý trend vývoje HDP, tak jsme udělali pořádný krok vpřed, jenže spolu s růstem HDP rostly i ceny nemovitostí, exekuce a počet lidí, kteří se musí až po uši zadlužit, aby svým dětem dopřáli důstojný život. O výši mezd tu snad ani nemá smysl psát, jelikož, jak je dobře známo, ty zůstaly hluboko pod úrovní našich západních sousedů.
A přesto: tenhle český kapitalismus, který je ztřeštěný a chaotický, je pořád lepší než šedivost plánovaného hospodářství, kde se i toaletní papír stával luxusním zbožím. Spravedlnost v našem kapitalismu nehledejme. Nemusí nutně platit, že ti nejpracovitější jsou nejbohatší. Kapitalismus u nás stál a stále z velké části stojí na pilíři konexí. A jak jde čas, začíná připomínat jakýsi nový feudalismus, kdy zkrátka záleží na tom, jestli v přeplněném trhu člověk zdědí titul majitele rodinného byznysu, nemovitost a exkluzivní známé, nebo má smůlu.
Možná tedy přišel čas na českou verzi kapitalismu 2.0. V gentlemanském stylu, se srdcem a hlavně se selským rozumem. Kde systém dovolí pracovitým lidem zbohatnout bez konexí. Kde stát nehází podnikavým lidem klacky pod nohy. A kde hlavním smyslem podnikání není zbohatnout na úkor někoho jiného, ale prosadit na trhu co nejlepší produkt nebo službu. Zní to trochu utopicky? Asi ano. Ale když se člověk neodváží snít, mohl by skončit jako národ, který od dějin dostal sice klíče od svobody, ale použil je jen k odemčení hypermarketu. Což je, přiznejme si to, trochu málo.
Autor: Petr Denk, středoškolský učitel