Afriku zpravidla vnímáme optikou nejchudšího kontinentu světa, a proto nás může překvapit, že právě pět desítek zemí sdružených v Africké unii (AU) má svůj vesmírný program, kterému rozhodně nelze upřít až překvapující ambice. Při bližším pohledu však překvapení vystřídá racionální porozumění, protože vesmírný program se těší značné oblibě u těch zemí, které mají buď ambice na poli vojenského průmyslu, či (a současně) patří k nejvyspělejším na kontinentu a investice do moderních technologií vnímají jako možnost vlastního progresu. A pochopitelně existují země, které oznámí založení vesmírné agentury prostě proto, že chtějí působit aktivně, akčně a trendově, ovšem ve skutečnosti nemají na svém území ani zpevněné silnice.
Ač to může působit trochu úsměvně, myšlenka na využívání vesmíru africkými státy sahá až do druhé poloviny 20. století, kdy se díky investicím ze strany USA a SSSR ukázalo, jak obrovský potenciál vesmírný prostor má. V době, kdy první satelity mířily na geostacionární dráhu (jejíž velikost není neomezená, a tudíž každý umístěný satelit zabere místo jinému zařízení), se státy, nad jejichž územím dráha ve volném vesmíru leží, rozhodly z tohoto geografického faktu získat výhodu. Ačkoliv vesmírný prostor je považován za „majetek lidstva“, realita ukázala, že jeho využívání je definováno finančními, vojenskými a lidskými kapacitami, které zpravidla země ležící podél rovníku nemají. Rovník má v tomto ohledu rozhodující hodnotu, protože právě ve volném prostoru nad rovníkem panují nejlepší fyzikální podmínky pro umístění technologických zařízení, tudíž ty státy, jejichž územím rovník probíhá, začaly předkládat své požadavky. Rozvojové země kolem rovníku sice neuspěly, přesto však upozornily na fakt, že pokud budou mít v budoucnu dostatečné kapacity se na poli vesmírných aktivit etablovat, budou jim hrát fyzikální zákony do karet.
Je to dva roky, co v rámci AU vznikla Africká vesmírná agentury se sídlem v egyptské Nové Káhiře. Administrativní metropole postavená v poušti má nejen odlehčit 20 milionové aglomeraci Káhiry, ale především podpořit egyptské mocenské ambice, spojené s obrovskými investicemi do obranného průmyslu. Vesmírné aktivity jsou jejich nedílnou součástí, a tak nepřekvapí, že celoafrická organizace sídlí hned vedle Egyptské vesmírné agentury, jež se může pochlubit vypuštěním několika satelitů vlastní výroby, což z Egypta činí afrického lídra na poli dobývání vesmíru.
Zatímco pro Egypt představují vesmírné aktivity zcela novou dimenzi, v případě Jihoafrické republiky má vesmírný program mnohem delší historii, což souvisí s jejím mezinárodním postavením již od konce počátku 20. století. Už v roce 1841 byla v Kapském Městě postavena královská observatoř, která byla později přestěhována do městečka Hermanus v Západním Kapsku. Ta se stala součástí mezinárodních aktivit na poli výzkumu polární záře, což je segment, kterému JAR věnovala značnou pozornost i díky geografické dostupnosti Antarktidy. Podíváme-li se na mapu, zjistíme, že z Kapského Města směrem na jih je jediná pevnina, a to právě věčně zmrzlý kontinent. Samotná Jihoafrická vesmírná agentura vznikla v roce 2010, přičemž už o 8 let předtím se součástí mezinárodní posádky směřující na ISS stal jihoafrický vesmírný turista Mark Shuttleworth. Obdivu se těší také veterán Mike Melvill, fantastický vojenský pilot, kterému bylo svěřeno testování SpaceShipOne, která se v roce 2004 dostala na hranici volného vesmíru. A konečně do třetice nelze nezmínit Mandla Maseko, prvního Jihoafričana tmavé barvy pleti, který se měl do vesmíru podívat již v rámci aktivit realizovaných jihoafrickým vesmírným programem. Bohužel tragicky zahynul v roce 2019 ještě před tím, než se stal třetím jihoafrickým „afronautem“.
Své vesmírné programy mají i další africké země, z nichž dvě – Keňa a Gabon – chtějí využít své výhodné polohy na rovníku. Zvláště v případě Gabonu je ovšem hodnocení tohoto počíná trochu rozpačité, protože země je z 90 % pokrytá pralesem, a ačkoliv patří k významným světovým vývozcům dřeva, přesuny v rámci státu jsou značně omezené právě z důvodu problematické infrastruktury. A ta, jak známo, je pro rozvoj vesmírných aktivit podstatná. Své vesmírné plány mají i další státy, z nichž je rozhodně nejnadějnější Rwanda. Ta je na rozdíl od jiných zemí schopna racionálně zhodnotit nejen své kapacity, ale také potřeby, takže upírá pozornost na sběr dat, které by ji mohly pomoci k realizaci konkrétních ekonomických projektů. Prostřednictvím satelitů Rwanda monitoruje urbanizaci či stav zemědělské půdy. Budování vnitrostátní infrastruktury má do země přilákat investory v oblasti satelitů či dronů, které jsou v zemi mj. využívány třeba pro transport krve do špatně přístupných oblastí. Rozmach těchto aktivit ve Rwandě je podmíněn tím, že je vláda podporuje nejen na papíru, ale reálně pro to něco dělá. Kupříkladu v zemi je funkční a dostupný internet a prakticky všude vedou silnice. Zmínku si zaslouží také Ghana, která vznik národní vesmírné agentury oznámila loni, přičemž je trochu příznačné, že prohlášení o tom, že tento krok povede k rozvoji vzdělanosti a investic do moderních technologií, předcházelo rozhodnutí nejdříve vytvořit nový úřad a tím zaměstnat lidi.
K dnešnímu dni se podařilo 17 (z 54) africkým státům vyslat do vesmíru vlastní satelit, čímž se aktuálně počet afrických vesmírných zařízení vyšplhal na 60. Tím posledním byl satelit ze Senegalu, který se za hranice atmosféry vydal na palubě SpaceX. Soukromé společnosti představují pro africké státy obrovskou příležitost, protože nemají národní zájmy jako agentury provozované konkrétními státy. Je proto mnohem jednodušší se s nimi domluvit na podmínkách spolupráce.
Vesmírné aktivity se určitě budou těšit stále větší popularitě. Konečně už v 60. letech 20. století se zambijský učitel Edward Makuka Nkoloso rozhodl, že další kroky jeho mladé země povedou na Mars a sám sebe jmenoval do čela hvězdné mise (chce se říct pěchoty). Do výcviku zapojil dívku jménem Matha Mwambwa, dvě kočky a misionáře a se smělým plánem oslovil OSN s žádostí o poskytnutí finančních prostředků ve výši 7 mil. USD. Z odvážné myšlenky sice sešlo ve chvíli, kdy dívka otěhotněla a zbytek frekventantů údajně propadl alkoholu, nicméně vzpomínku na misi předcházející Elonu Muskovi přinesla španělská fotografka Cristina De Middel, jež se rozhodla v rámci své kreativity vytvořil několik vizuálních podob potenciálních „afronautů“.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
