Paní Janková se v minulých dnech pozastavila nad mým rozhodnutím jmenovat nového generálního ředitele Národního divadla v Praze a vystavěla pozoruhodnou konstrukci, kde mne v závěru obvinila z vlastnického rozhodování. To je mimořádná úvaha. Stejně jako její absolutní neznalost personálního zajištění významných kulturních institucí. Pojďme si to shrnout. První scéna v naší zemi, Národní divadlo, bude mít od roku 2028 nového generálního ředitele, který vzešel z otevřeného transparentního výběrového řízení. Loni v létě jsem zcela transparentně o vypsání výběrového řízení informoval na tiskové konferenci a seznámil veřejnost s tímto v zahraničí zcela obvyklým postupem. A před pár týdny jsem oznámil výsledky výběrového řízení. A zatímco loni nikdo nereagoval, letos je před sněmovními volbami, tak se zjevně začíná překrucovat úplně všechno. Toto si však zaslouží vysvětlení, protože podobné texty poškozují kulturní prostředí a vyvolávají pocit, že odvolávat a jmenovat ředitele velkých kulturních institucí s každou novou politickou reprezentací je vlastně něco úplně normálního. Tak to ale rozhodně není a nesmí být.
Moderní kulturní instituce totiž potřebují kromě stabilního financování dvě věci. Dlouhodobé plány rozvoje a kvalitní vedení. Ohánět se tím, že „budoucí ministři mohou mít jiný pohled na koncepci řízení první scény“, je mírně řečeno úplně zcestné. Politické rozhodování do umělecké činnosti nepatřilo a nepatří. Kulturní instituce nejsou územím, které by politici měli dobývat. Koneckonců jsem po dobu svého působení na MK ČR žádné překotné personální změny ve velkých kulturních institucích nedělal, protože si vážně nemyslím, že nový ministr má všechny pozice obsadit svými kamarády a činit je předmětem obchodu.
I proto jsem prosadil po mnoha letech akademických debat zákon o veřejné kulturní instituci. Ten kulturním institucím zajistí stabilitu, která se paní Jankové už vůbec nebude líbit. Zatímco teď totiž může zřizovatel, tedy v mém případě ministr, odvolat ředitele kulturní instituce jedním podpisem, v budoucnu budou tyto politické tlaky nemožné. Nemusíme mít žádné pořadníky na ředitele na desetiletí dopředu. Musíme mít ale vždy na paměti, že pokud mají mít velké kulturní instituce kvalitní vedení, je třeba je hledat na dlouhou dobu dopředu. Kvalitní kulturní manažeři a manažerky totiž mají diáře pracovních závazků na léta dopředu plné. A asi není dobré dosadit ze dne na den někoho, kdo „má zrovna čas.“ Proto jsem postupoval tímto způsobem a věřím, že ať bude v pozici ministra kultury v budoucnu kdokoli, bude si vědom faktu, že pan ředitel Martin Glaser je pro Národní divadlo v Praze skvělou volbou vzhledem ke své mimořádné profesní pověsti. Koneckonců, Jakub Hrůša, dirigentská hvězda světové úrovně, se stane ředitelem Královské opery v Londýně v září letošního roku. A vybrán byl v roce 2022, kdy bylo toto rozhodnutí i oznámeno. Když je tento postup vhodný pro Královskou operu v Londýně, je snad nevhodný pro Národní divadlo v Praze? Názor ať si laskavý čtenář učiní sám.
Martin Baxa
ministr kultury